1. část /I.


Kdysi dávno a daleko se milovali dva lidé. Skutečně milovali, milovali tak moc, že spolu chtěli žít a mít děti.Vzali se první jarní den v hlavním městě zakletého království, kde vládly hloupé a zákeřné Červené Makovice, které nedovolovaly ostatním lidem ani svobodně promluvit, natož cestovat.Svatební cesta vedla tedy na jih onoho království, mezi veliké rybníky. Po dvou letech se Růžence a Jiřímu narodil malinký zdravý chlapeček.Bydleli v jedné vlhké a tmavé sklepní místnosti na severním okraji kdysi krásného města, kterým protékala široká, špinavá řeka. Když bylo chlapečkovi půl roku, dostal ošklivou nemoc hlavy. Rodiče ho museli odevzdat za bílé mříže, do péče Bílých Plášťů, v jiném, vzdáleném městě. Na dlouhé dva měsíce. Nesměli chlapečka ani vidět. Maminka Růženka nemohla bez chlapečka vydržet, jezdila vlakem do toho vzdáleného města a pokoušela se šplhat po bílých mřížích nahoru, kde její chlapeček ležel přivázaný k postýlce. Ale Zelené Makovice v zelených uniformách ji strhli z mříží dolů na zem a hrozili jí, že to nesmí dělat… ...jinak bude zle....a Růženka se tolik bála o svého Juráška, plakala a prosila nebe každý den, o jeho uzdravení..….a…...aby vydržela svůj stesk, psala svému chlapečkovi dopisy, každý den mu psala dopisy, dopisy tam, do Vesmíru a chlapeček se šťastně uzdravil a Bílé pláště ho vrátili mamince a tatínkovi zpět domů.


Nebydleli už v jedné sklepní místnosti, ale v novém malém bytě, v nové krátké ulici na západní straně, která byla úplně poslední v onom městě. Dál už byla jenom louka, pila, cihelna a….. hřbitov. Čas rychle utíkal a chlapeček rostl a sílil, maminka ho každý den odváděla do jeslí, které postavili přímo proti jejich domu, a rychle doháněl všechno, co za bílými mřížemi zameškal. Maminka byla paní učitelka, dobře to s malými dětmi uměla, učila je dobře mluvit a psát rodnou řečí a zpívat rodnou řečí a chodila s nimi na výlety a hrávala jim na housle a učila je noty a chlapečka brávala sebou, protože tatínek se vracel domů až pozdě večer, jezdil totiž na motorce každý den do práce, daleko, až do hlavního města, kde měli s maminkou svatbu a pracoval tam, kde vytvářejí obrázky co se hýbou a mluví a pak je posílají vzduchem do našich obydlí a lidé v tom království se na ty pohyblivé obrázky dívají a pak si je vyprávějí a baví se jimi….. . ..a tatínek říkával své Růžence aby se nedívala na obrázky, ale hlavně neposlouchala ta slova, říkal, že obrázky a slova jsou divně překroucená tak, jak to chtějí Rudé Makovice, jak se jim to hodí..aby mohly ovládat celý národ. A přišel čas, kdy chlapeček přešel z jeslí do školky, ze školky do školy, do té samé školy, kde pracovala jeho maminka. Moc se těšil , vždyť to tam tak dobře znal. Ještě netušil, že se bude bát chodit do školy, nevěděl, že všechny učitelky nejsou jako jeho maminka, že jsou i zlé a mstivé,škodolibé a závistivé učitelky, mnohé z nich byly dokonce soudružky učitelky, Rudé Makovice z vlastního přesvědčení…....a také většina kamarádů ze školky šla na jinou školu než on a tak neměl žádné staré dobré kamarády. V první třídě posadila chlapečka veliká,černá, vousatá a tlustá a jak se brzy ukázalo i zlá Rudá Makovice "Chmelařka" do úplně první lavice vpravo, společně s velkým tmavým klukem. Jmenoval se Dežo. Chlapeček o přestávkách mezi jednotlivými hodinami běhával za maminkou do jejího kabinetu v prvním patře a moc jí prosil, aby si ho vzala zpátky do své třídy, kam chodíval s maminkou, když nešel do školky. Zlé Chmelařky Chmelnice se moc a moc bál..."Ale to nejde Jurášku"...říkala maminka..to nejde..a tak nějak smutně se přitom usmála a pohladila malého Jurku po krátce střižených vlasech, jak se říká na ježka, "však ty si brzy zvykneš, uvidíš, a budeš mít kamarádů habaděj"..Tlustá, veliká Chmelařka chodila mezi lavicemi s bambusovou rákoskou, a když tahala děti z lavic, tak jedině za vlasy a to moc bolelo. Nejvíc za ty vlasy co rostou před ušima. Všichni se Chmelnice hrozně báli , ale museli vydržet i plácání slabikářem přes hlavu, jenomže...to už malý Jurka začínal koktat a zadrhávat, třásl se po celém těle a někdy nemohl ani udržet psací plnicí pero na papíru….ČernoRudá Chmelařka ho o to víc trestala rákoskou, mnohokrát tak musel jít do kouta vedle vysokých šedivých kamen, a stát tam čelem ke špinavé oprýskané zdi...Nepomohlo ani, když Jurášek všechno pověděl mamince, bylo to snad ještě horší…."Pojedeme maminko za Bílým Pláštěm, který tomu rozumí..." rozhodl tatínek, který se na to Jurkovo školní trápení už nemohl dívat. I stalo se.


Pan Bílý plášť vůbec nebyl v bílém plášti a na chlapečka byl moc hodný,vyptával se Jurky na všechno možné a pořád se usmíval, tatínka a maminky se také ptal, to když si chlapeček mohl na stole pana Matějíčka..tak se ten pán jmenoval... kreslit. A pan doktor pokyvoval hlavou..."zánět mozkových blan,hmm…" a úplně nakonec řekl: "Musíte tu černou Rudou Makovici přesvědčit, aby tady Jurku" a pohladil chlapečka po nakrátko ostříhaných vlasech..."nechala psát druhou rukou". A povedlo se. Papír od pana Matějíčka pomohl, chlapeček Jurka mohl ve škole psát i kreslit levou rukou, přestal brzy koktat a za chvilku opět dohnal, co mezitím zameškal.


A přišly prázdniny. První veliké a dlouhatáncké prázdniny. Prázdniny u babičky. Maminka s tatínkem odjeli na dovolenou, k moři, ale museli odjet bez chlapečka. Tak to chtěly Rudé Makovice, chtěly se tak pojistit, aby jim nikdo z jejich drátem obehnaného zaostalého království neutekl. A hlavně aby se tatínek s maminkou vrátili......"Poprvé v životě ke slanému moři"..... Chlapeček byl u babičky a dědečka rád, i když tam neměl žádné kamarády. To mu ani nevadilo. Moc kamarádů neměl ani doma. Jen Mílu, Frantíka a Honzu. To byli opravdoví kamarádi. Bydleli ve společném domě. S ostatními se vedly bitvy.U babičky bylo dobře. Na dlouhé i v létě studené chodbě, byli tajemné skříně, ve kterých byla spousta úžasně zajímavých věcí. Kůže, dřevěné boty, různé nářadí, nožíky a provázky co nešli ani přetrhnout, kuličky a cvočky, špejle a železný veliký stroj,na kterém se dalo točit kolem a on jezdil nahoru a pak zase dolů….a na dvorku byly dřevěné schody na půdu a tam..poklady...a tajemství...a zasklený obraz obraz fousatého pána s čapkou na koni..a vikýřem když svítilo sluníčko...to bylo tak krásné a ve vzduchu se třpytily maličké jiskřičky prachu....Jurka nejraději sedával na nejvyšším schodu, přímo u dvířek na půdu a díval se do ostatních dvorků a na stromy a ptáky...na slepice....a červené střechy a okrové zdi, a na holuby, kteří všichni stejně jakoby na povel oblétávají kostelní věž se zelenými ručičkami hodin na náměstí...a četl si tam svou první knížku. Uteklo to u babičky jako moře. A maminka i tatínek se vrátili..."Jé ti byli opálení!"...Skoro jako Dežo, co seděl s Jurkou v první třídě v první lavici. 


Ale myslet na školu?! Teď? Když je ještě celý měsíc prázdnin?! Kdepak, ani náhodou. Jurka se vrátil s maminkou a tatínkem od babičky z Čebrodína domů....a doma tatínek vyndal z modrého kufru velikou papírovou krabici.... a v ní byly krásné mušle a mušličky různých tvarů a barev a škeble a mořské jehlice, co vypadaly jako opálené špejle s očičkem a bílé kamínky s dírkou…a...a v krabičce s nápisem Nivea byl mořský koník!!! Mořský koník...Usušený, ale jinak úplně jako živý...a Jurka si mohl se všemi těmi mušlemi a škeblemi a  kamínky hrát…..a jedna ta mušle byla opravdu velikánská a uvnitř růžová....a hučela, když jste si ji přiložili k uchu....."jako moře" řekl tatínek a mezi tím hraním a představami o moři běhal Jurka venku po zelené louce /jejich ulice byla přeci poslední ve městě/ a s Frantíkem a Honzou a Mílou dělali napínací dobrodružné a velmi nebezpečné výpravy do Vrbiček a na Pilu, nebo chodili do rezervace, to byl takový dolík uprostřed pole, kde rostlo pár stromů a keřů a byla tam spousta kamení, všechno kamení , které vyorali pánové na podzim z pole velikým traktorem. Na střelnici se daly krásně vydloubávat olověné náboje, lesklé zlatavé kulky zavrtané do jílu ve stráni, za těmi stojany s terči...a s maminkou a tatínkem jezdili na kolech na pískovnu do Píšťálkova a tatínek si posadil Jurku pěkně před sebe do sedačky a už jeli a u břehu,tam kde bylo mělko, tak tam stála klouzačka a Jurka se učil klouzat a učil plavat.....


Každé ráno chodil s maminkou za roh do vedlejší ulice, naproti zimnímu stadionu, kde se bruslilo a nesměli se vůbec tvořit hadi a bruslit v protisměru a ten stadión neměl střechu, tak tam naproti stála Mlékárna a paní Mlíčná nabírala velikou naběračkou z takových hliníkových konví a přelévala ho do bandasek, které si přinesli lidé z domova, aby měli čerstvé mléko k snídani


A to ráno, kdy Jurka s maminkou v sedm hodin přišli jako vždy do Mlékárny, ozval se veliký rachot a dunění a skřípání a ten strašný rámus se blížil moc a moc rychle a maminka popadla Jurku za ruku a strhla ho do průjezdu za veliká dřevěná vrata, co byla hned vedle Mlékárny, ale Jurka byl hrozně zvědavý kdo ten rámus dělá, a rachot se stále blížil, byl ještě větší a větší a největší a úplně se třásla zem a všechno se třáslo...a...Jurka vykoukl zpoza těch vrat...a poprvé v životě uviděl na vlastní oči  tanky....opravdové obrovské rachotící železné tanky  a  ty  tanky  měly  železné  pásy a  pásy se točily a trhaly, zamačkávaly a drtily  kameny,  co z nich byla postavená silnice....a  od  těch   pásů odletovaly kusy kamenů a jiskřilo se tam ... A  na  tancích seděly Zelené Makovice ve světle hnědých oblecích a měly na svých makovicích zelené helmy  a bylo jich moc, těch tanků a maminka se třásla, zatáhla Jurku zpátky za vrata, aby je žádná Zelená Makovice neviděla…..a trvalo to hodně dlouho než tanky projely a bylo je pak slyšet jak se vzdalují...a Růženka běžela s Jurkou vedle do Mlékárny… a paní Mlíčná lomila rukama  a plakala a říkala, že“ty tanky jsou všude a všude jsou prý cizí vojska a  že  to  je náš konec a tyhle tanky že jedou na Ústí...a že bude válka..“.a pak šla mamka s Jurkou domů a také plakala..a čekala na tatínka..a celá se třásla...a ten den nesměl Jurka ani na dvůr, natož do Vrbiček...a to bylo špatně...a musel být doma  a  maminka ho pořád objímala  a  pořád plakala a třásla se.…a říkala „ tohle už jsem zažila  jako malá holka“.....a tatínek se vrátil    pozdě v noci,  když už chlapeček spal,  a  druhé  ráno  už byl tatínek zase pryč a přijela druhá babička Olga s dědečkem Vladimírem, a to byla maminka Růženky a její nevlastní tatínek, protože vlastního tatínka mamince zastřelili Němci,  ještě  když byla malá holka, asi jako Jurášek, ale nikdo  to neví přesně, protože se neví kdy a kde přesně dědeček upadl.  A stalo se to daleko,.."ještě naBoratíně"..říkala maminka,  na Zakarpatské Rusi,  blízko Českého Malína,  ale Malín  už není,  říkala maminka,..."Malín dopadl hůř než Lidice a Ležáky"…..a tomu už Jurka vůbec nerozuměl,  ale bylo  to všechno určitě moc a moc špatně, protože jsou ještě prázdniny, vůbec neprší, a on musí sedět zavřený doma...


                                   Byl konec prázdnin a  Jurka už neseděl s Dežom. Seděl sám v  poslední Oslí lavici, zlou Chmelařku vystřídala  soudružka  Andrlice, která byla přísná, ale už netahala děti za vlasy,  naopak,  vůbec si  Jurky nevšímala, jako by ani ve třídě nebyl. Ale vůbec úplně nejhorší bylo, že maminka onemocněla. Jurka už nemohl chodit o přestávce za maminkou do jejího kabinetu. Bolelo ji bříško, stále polehávala doma a naříkala, a když se    udělalo  dobře,  chodila na návštěvy k takovým divným  lidem,  kterým zářili oči,  ale úplně  nějak jinak než ostatním lidem. 


                                   Jurkovi to bylo moc líto, ale naštěstí tatínek byl teď hodně doma a hrál si s chlapečkem, chodil s ním na procházky a na zahrádku, kde pěstoval  ovoce  a zeleninu a rostly tam kytky a za  zahrádkou, která byla v veliké kolonii zahrádek, čněl kopec zarostlý stromy, přímo les. Tam mohl Jurka chodit,  protože už znal hodiny a  věděl kdy se  má vrátit za tatínkem na zahrádku.  A  tatínek    nejezdil  na  motorce do Prahy, ani vlakem nebo autobusem, pracoval  teď  blízko a nosil do práce takové modré  oblečení a hodně se mračil,  to asi kvůli mamince,  že byla nemocná.   Ale maminka  se  uzdravila  a  dál  učila  děti ve  stejné  škole  kam chodil Jurka, ale občas,  když přišla z návštěvy od těch divných lidí, tak jí taky tak divně zářily oči a nejen to,  i mluvila tak   jinak...a pak, pak se stalo něco moc smutného…..Jurka se těšil na vánoce,  na dárky, každý rok  zářil  v obývacím pokoji  stromeček a všude to vonělo,  a těšil se na dárky a těšil se na kapra, jak bude plavat ve vaně a potom záhadně zmizí pryč…….a …na Mílu....až přijde zezhora na návštěvu a budou si spolu hrát v pokoji a navzájem si ukazovat své dárky. ..ale vánoce...vánoce nepřišly… ...vlastně přišly, ale jinam. Tatínek s Jurkou musel  jet  za  vánoci  a  Ježíškem na   motorce k babičce a dědečkovi do Čebrodína, tam, kde i  v létě  studila  dlouhá  chodba…….a na dvorku už ležel sníh....a tatínek  byl moc vážný…a.. dlouho  mluvil  se  svým tátou  a maminkou, Jurkovou babičkou a všichni  byli  moc  smutní,  přestože to na sobě nedávali před Jurkou znát.   Ale chlapeček věděl….. chyběla..maminka Růženka...nebyla o vánoce se svým Jurkou...řekla tatínkovi, že „slavit vánoce je špatná věc, že to dříve nevěděla, ale teď už že to ví“….a vlastně slavit nejenom vánoce, ale třeba i narozeniny nebo velikonoce je těžký hřích…..a s tatínkem se moc pohádali, a možná proto byly vánoce v Čebrodíně…..a maminka zůstala u své maminky a otčíma a místo vánočního stromečku a dárků prý  zabíjeli  prase  z chlívku….Juráškovi bylo  maminky líto, že nemůže být s nimi u babičky a dědečka….a že tenkrát napadalo sněhu!!...Dlouhá studená chodba studila  střašně moc, ale v jedné skříni byly mísy a talíře a na nich cukroví a to Jurka šup,  když se nikdo nedíval, chodil  tajně  loupit  cukroví...nejradši  měl takové malé rohlíčky obalené ve moučkovém cukru. A  těch dárků co dostal.Stavebnici Merkur, knížku, která byla plná nádherných obrázků od pana Zdeňka Buriana..a sešity Rychlých Šípů a sešity Statečná srdce..a kolo! KOLO!!!


                                       Ach jo......jenže kolo muselo zůstat u babičky. Nevešlo by se na tátovu motorku Jawa 250, a navíc byla na motorce v prosinci ukrutně strašná zima a Jurka,přivázaný k tatínkovi dvěma řemeny aby nespadl,  obličej  omotaný  babiččinou  zelenkavou  šálou  co  štípala,  na hlavě  velikou  žlutozelenou  helmu s červeným pruhem uprostřed a s nohama ve vzduchu,  protože stupačky vyrobili pánové moc nízko... tiskl se k tatínkovi co to je šlo,  tiskl na  jeho  záda, aby  na něj  nefoukal vítr,  sníh a mráz.... a..jak říkal tatínek....“sto kilometrů v takové sibérii“.."to  je  vo  zdraví"..a Jurka ještě nikdy nebyl dál než u babičky v Čebrodíně..vlastně ano,byl, ale to si nepamatoval, to byl ještě malý.....


                                       A doma čekala maminka, smála se  a objímala  a mačkala  Jurku,  tiskla  se  k  němu a stále  dokola  mu  vyprávěla  o  nových  úžasných  kamarádech  a  kamarádkách,  a  jak  je  hned  v  Novém roce  Jurka  všechny  uvidí  a  seznámí  se  s  nimi…..jen tatínek se trochu mračil a šel do kočárkárny, co byla naproti  bytu, kde bydlel Honzík, vyčistit  stroj  Jawu  250  a  večer  šel  Jurka  brzy  spát,  jak byl unavený, ale nemohl usnout, né a  né, a tak si vzal pod peřinu baterku a novou knihu, která svítila žlutě a zeleně a červeně, tedy ta baterka...a  prohlížel  si  obrázky  od  pana  Zdeňka Buriana a zjistil, že ten samý pán namaloval a tuší nakreslil  obrázky  i  v   těch sešitech  Statečná srdce,  třeba   Klekí Petru bílého otce Apačů…..a Kopčema ve žlutozelené přílbě  s červeným  pruhem,  kterak  se  řítí  na  úplně  novém  kole  a  pronásleduje  veliké  stádo chlupatých  Mamutů    k  propasti,  a  tam  zazvonil  na  zvonek  u kola a  v tom velikém mraze to znělo jako opravdické zvony..a Indiány namaloval, jak honili Bohouše a Štětináče..ale..už  nezjistil, proč nebyla maminka o vánocích s ním, ale to už  se mu všechno zdálo, protože spal......


                              Po  vánocích  opět   začala  škola  a  ve třídě si všichni o přestávkách vyprávěli jaké to bylo o vánocích,  kolik  kdo  dostal  dárků  a  Jurka  taky  vyprávěl,  ale nikomu,  ale fakticky nikomu neřekl, že jeho maminka o vánocích nebyla s ním a s tatínkem a dědou a babičkou Toničkou. Tak se babička   jmenovala...... Tonička, a  to  Jurka  zjistil  právě o vánocích, když  byli  u  babičky,  a děda,  co pořád jen seděl na dvorku na štokrleti,  díval se  před  sebe a  kouřil cigarety značky "Start" ve žluté měkké krabičce, zastrčené do takového dutého dřívka...."višňovka" tomu říkal, ale vypadalo to spíš jako píšťalka  než višňovka, tak děda řekl..."Juráši, zavolej Toničku z kuchyně!"....a Jurka  honem  běžel tou dlouhou studenou chodbou až  nakonec,  a  tam byly žluté dveře s okýnkem a to okýnko bylo rozdělené na čtyři části a vždycky,  když  babička v kuchyni vařila a to bylo pořád, no skoro pořád, tak to okýnko bylo celé orosené, takže skrz něj nebylo vidět do kuchyně,jen někdy ano, a to  když  babička  otevřela  to  jedno  ze  čtyř  malých okýnek ….."kvůli páře"..ale v zimě bývalo okýnko zavřené..."kvůli teplu"..říkala babička...a Jurka zabouchal na žluté dveře a vykřikl co nejvíc mohl….."Toničko!! Máš jít za dědou!"...to bylo smíchu….a Jurka ani nevěděl proč se dospělí tak smějí…..ale to nevadí, hlavně že už ví, že babička je Tonička.......



                                      Tatínek přivezl od babičky vlakem kolo, a Jurka se na něj chodil dívat do kočárkárny, a když nebyly  v  kočárkárně kočárky,  tak popojížděl  na kole  sem  a  tam a těšil se na jaro....ale jinak chodil s Mílou normálně sáňkovat a koulovat se, a hrát  na Husity  a  Křižáky s klukama ze Šestky, nejvíc s Tondou a Jirkou, a na Husity a Křižáky vždycky hned po vánocích, protože po vánocích byla venku spousta vyházených vánočních stromků a z nich byly perfektní, ale fakt úplně perfektní meče a kopí a bodce a oštěpy a šavle a palcáty, a tam co na vánočním stromku rostou větve, tak to je výhoda, protože když si meč uříznete šikovně, tak vás málokdy, spíš vůbec nikdy nikdo nepraští přes ruku, protože vám ji chrání ty zbytky větví co rostou na vánočním stromečku dokola...“.Uff.“... a sváděli se kruté a líté a nemilosrdné boje mezi jednotlivými baráky a Jurka a Míla a Franta a Honzík se vždycky museli přidat  k nějaké  jiné  partě  kluků,  protože byli  jenom  čtyři a ostatních kluků z vedlejších domů bylo minimálně dvacet, fakt nekecám, minimálně dvacet...no třeba v Pětce ne, ale s holkama určitě taky dvacet....i víc....


                                       A jednou, už za tmy, ale to nevadilo, protože žluté pouliční lampy svítily na sníh dost, takže bylo krásně vidět a dalo se  sáňkovat  na sjezdové ploše pro kočárky, těsně před pololetním vysvědčením, přišel Jurka úplně promáčený a zpocený ze sáňkování domů... a doma seděla maminka a moc a moc plakala a vzala si Jurku na klín a říkala divné věci,ale zase Jurku sundala na zem, protože byl úplně promáčený a tak šli do koupelny a maminka říkala, že se „tatínek zbláznil“ a že „do Prahy vůbec neměl jezdit“ a že „ten kluk co se upálil, že to je zbytečné gesto“ a že“ tatínka zavřou, jako by nestačilo, že ho vyhodili z práce“...a Jurka musel hned do vany a spát.



                                    Druhý den Jurka taky tatínka vůbec neviděl, zato šli s maminkou na návštěvu do cizího bytu a tam bylo plno dospělých lidí a byl tam starý slepý pán a stará slepá paní, a ta paní měla úplně bílé oči a hrozitáncky s nima koulela a před sebou měla veliký sešit a tam nebylo vůbec nic napsáno, byla tam jen spousta takových malinkých kopečků, něco jako zmrzlinových kopečků, ale bez barvy a strašně maličkatých..a ta paní jezdila prsty po těch zmrzlinách a koulela  přitom  ještě  víc bílýma očima a říkala něco z paměti...jako by říkala básničku a ostatní poslouchali...a víte kdo tam byl!?... Byla tam holka!! Malá kudrnatá holka a veliký vážný pán, co měl pořád brýle, vzal Jurku za rameno a přistrčil ho k té holce a řekl, „tohle je Jiřinka, moje dcera“ a Jiřince řekl „tohle je Jirka...a budete teď kamarádi.....a podejte si ruce....“ale to se Jurkovi vůbec nelíbilo, protože s holkama se nekamarádí, holky si hrajou s panenkama a vůbec s nima není sranda...neuměj hrát na indiány, ani na vojáky Husity si neuměj zabojovat..a pořád skáčou přes gumu nebo švihadlo a sáňkujou jen z půlky kopce a neuměj kopat do míče, jenom trochu házet, ale hrozně málo.....


                                               Podat ruku..ale pán se tak díval a svítily mu přes brýle divně oči....a potom tam Jurka seděl a bál se slepé paní  co koulela  očima  a  pořád cítil  tu  ruku    holky v prstech, i na dlani to cítil a vůbec nerozuměl co si to všichni mezi sebou říkají a co to čtou...a potom se všichni modlili a maminka říkala Jurkovi ať se taky modlí... „hezky sepni ruce a skloň hlavu..“.ale Jurka se stejně díval...a prohlížel si ty divné lidi...a Jiřinka se zase dívala na Jurku..a pak šli s maminkou domů a doma seděl tatínek. Tatínek!!!



                                             Seděl v křesle a Jurka mu hned vyskočil na klín, ale maminka poslala Jurku do koupelny se umýt, protože si „musí s tátou promluvit o něčem hrozně důležitém“…..a Jurka seděl v koupelně na okraji vany a měl puštěnou teplou vodu, ale vůbec se nemyl, jen tak strkal prsty pod tekoucí čůrek a snažil se zaslechnout, o čem že si to rodiče povídají..ale vůbec tomu nerozuměl...jen vycítil, že se tatínek zlobí na maminku a maminka na tatínka……a tak se radši rychle umyl, sám od sebe si vyčistil zuby a zalezl do postele. A přišel za ním tatínek a hladil Jurku po vlasech a sedl si na okraj postele a přečetl Jurkovi jednu celou dlouhatánckou kapitolu z Osady Havranů od pana Eduarda Štorcha...jak lovili Lumíky...ale také slyšel, jak si maminka povídá v pokoji pro sebe...a pak Jurka usnul...a bylo jaro...a když Jurka nejezdil venku na svém novém kole nebo nešel do Vrbiček nebo na kreslení do Základní umělecké školy k panu Richterovi nebo do Sokola cvičit, tak chodil s maminkou do toho cizího bytu... a... Jurka už se nebál slepé paní ani nikoho z těch vážných dospělých a s Jiřkou si docela povídali a soutěžili, kdo se naučí odpovědi na otázky, které dostávali na každém tom shromáždění, jak se tomu správně říká, dřív...a blížil se konec roku a vysvědčení a Andrlice si pořád Jurky ve třídě nevšímala a Jurka si mohl pod lavicí číst…..


                                         Dlouhé Bidlo, ten věčně přihrbený vysokánský hubeňour v hnědých, umolousaných šatech, kulatých brýlích a čepici, zabavil té staré čarodejnici Jeremiášce kočičí pracku. Z mrtvé kočky!!! Společně s Bohoušem a Štětináčem ji pak nesli za úplňku..........Byl duben, sobota večer a Jurka ležel ve veliké posteli a četl  Rychlé Šípy. Nejvíc se mu líbil Rychlonožka, protože měl úplně stejně ostříhané vlasy jako Jurka, na ježka, ale hlavně pořád říkal.."u všech plantážníků..."..a to bylo srandovní.



                                            Byli s tatínkem a maminkou u druhé babičky a dědečka na víkend. U babičky Olgy, maminčiny maminky bylo pořád co dělat. Hlavně na půdě a ve stodole, tam co byly kočky, ale nedaly se pohladit a hned utíkaly, a u dědy v kovárničce, tam byly zajímavé předměty a háky a kleště a velká kovadlina a vonělo to tam kouřem. A také bylo príma, že všude běhaly slepice a husy a kachny, ve chlévě přežvykovaly dvě kozy a v chlívku vedle těch koziček chrochtalo prase, a když Jurka přistoupil až ke dvířkům, strkalo to prase svůj rypák do škvíry u dvířek a hrozně přitom funělo a prskalo, a kozičky pořád přežvykovaly a spodní čelist jim jezdila do kolečka při tom žvýkání a otáčely hlavy za Jurkou a koulely přitom očima skoro jako ta slepá paní, ale měly krásně hnědé oči. Na dvoře, u plotu do zahrady, zářila čerstvě natřená veliká zelená králíkárna pro „angoráky“..králíky. Hned vedle hnojiště. Děda říkal, že jich „točí 80 každý měsíc“. Jurka si nedovedl představit jak je děda točí, asi za uši nad hlavou, což mohla být legrace, ale stejně se mu moc nelíbili. Měli úplně, ale úplně červené oči a dlouhé bílé chlupy a když jim Jurka nastavil prst k pletivu, tak ho hned chtěli kousnout velikýma předníma zubama. A ty oči byly taky strašidelné, možná ještě víc než jsou oči bílé. 



                                         Ale teď už  Jurka ležel v posteli a četl si Rychlé Šípy a těšil se na zítřek, až popluje s dědou na druhou stranu Labe, na jejich louku, pro trávu angorákům a kozám. Dole z kuchyně bylo tlumeně slyšet, jak dospělí mezi sebou hovoří, jen když se snažila mluvit hluchá teta Vlasta, tak hodně křičela, protože se vůbec neslyšela, ale nikdo jí stejně nemohl rozumnět, vydávala totiž jenom zvuky a žádná slova, ale zato hlasitě.. A to její muž, strejda Karel, ten zase nemluvil vůbec, ani nevydával žádné zvuky a vždycky, když  se u babičky Olgy setkali, Jurkův tatínek a strejda Karel, tak šli do hospody a tatínek se tam postupně učil znakovou řeč...ale, moc mu to nešlo, tak musel se strejdou hodně trénovat a když přišli z tréninku, tak se objímali a smáli, jak už jim to jde...A Jurkova maminka dnes odpoledne, když hrabali posekanou trávu na zahradě, vyprávěla o setkání moc zajímavých a hodných lidí, kteří pravidelně jezdí sem do Polabovky za babičkou Olgou a dědou Vladimírem a všichni se společně učí správně žít a přemýšlet a modlit se, a Jurka už viděl ty knížky a sešity, ze kterých se ti zajímaví lidé učili...děda je měl totiž schované na druhé půdě, tam co se dávalo seno a sláma na zimu, tak tam v tom rohu u vikýře, je pod senem veliká dřevěná truhla, hodně, ale hodně podobná té, co je na půdě v Čebrodíně, jenže ta je zamčená a tahle ne.…… je plná malých sešitků       stočených do ruliček a převázaných provázky s  nadpisem "Strážná věž", úplně nových i starších, to se dá poznat, protože to byl fotografický papír a ten stářím žloutne, a  navíc tam bylo vždycky napsané datum, třeba 1965 a tak. Podobné sešity má i maminka doma a nosí si je sebou, když jde za těmi lidmi, kterým svítí taky zvláštně oči, za panem Hadíkem  a Jiřinkou………....a pak Jurka usnul a zdálo se mu, že je úplně sám na dědově zelené pramici bez těch dlouhých vesel, a z vody na něj mává Mireček, jeho strejda, který se utopil před deseti lety, když mu bylo osm let a jeden kluk do něj strčil a on spadl do vody a protože neuměl plavat, tak se utopil a jeho tělo našli až daleko po proudu u jezu....ale  to ještě Jurka vůbec nebyl na světě…. 



                                       A druhý den byla neděle a svítilo sluníčko, ten Zrzek na nebi,a Jurka se plavil, ale  teď už doopravdy, s dědou a dlouhými vesly za vodu na trávu. Seděl na zádi a díval se na dědovy obrovsky silné ruce a prsty, jak drží konce těch vesel a druhé konce přesně a rytmicky zajíždějí těsně pod hladinu a potom z nich padají malé kapičky vody, které dělaly na vodě kolečka, a občas se děda otáčel, aby viděl kam vesluje. A  u louky byl železný kruh v zemi a děda Vladimír přivázal řetězem zelenou pramici k tomu kruhu, vytáhl z lodi kosu, hrábě a brousek, a šel kosit trávu, Jurka zatím vytáhl na břeh těžké hadrové pytle a potom mohl běžet podél řeky proti proudu k potoku, co se vléval do Labe pod tunelem pro vlaky, kde prý „bejvali pstruzi, ale už dlouho tady nejsou“. A pluli zpátky s trávou v pytlích a to se plulo mnohem rychleji, protože děda si navesloval a pak ho unášel proud. A na dvorku  je radostně vítali Šmudla a Míša, dva psi, takoví voříšci a Šmudla byl menší, ale zato měl delší šedivé chlupy a Míša měl krátké ale kudrnaté černé chlupy a byl větší. A k obědu bylo vepřové s bramborem a se zelím, ostatně jako vždycky, děda s babičkou jedli jenom vepřové se zelím, jen občas králíka nebo husu. A po obědě tatínek nastartoval Jawu 250 a maminka si sedla za tátu a odvezl ji domů a pak se vrátil a odvezl i Jurku, který si mezitím hrál s Míšou a Šmudlou. na dvorku.



                                              Druhý den si Jurka četl dál Rychlé Šípy, a už mohl mít dočtený celý druhý sešit..."Dej to sem!!!"...Andrlice stála úplně těsně u Jurkovy lavice s rukou od bílé křídy nataženou, propichovala Jurku očima...nerad...nerad vydal Jurka vzácný sešit, ale byl tak překvapen.... vždyť celý rok měl od Andrlice pokoj..."A pojď k tabuli"....cestou z Oslí lavice si stačil všimnout nápisu na tabuli..."1.MÁJ"-SEJDEME SE VŠICHNI NA HŘBITOVĚ V 8:00 HODIN. MÁVÁTKA SEBOU!" U tabule se otočil čelem do třídy a díval se....ne, všechny oči se dívaly na něj..."Tak jestlipak budeš v průvodu Jiříku?"...zadunělo mezi lavicemi...neodvážil se podívat do jejích očí, hlavou mu letělo..co bude s Rychlými Šípy??..."Umíš odpovědět? Nebo jsi snad hluchý?!!!"...ne nebyl, Jurka nebyl hluchý, hluchá byla jeho tetička Vlasta, sestra maminky a její muž Karel, strejda. "No to se podívejme!!!"...hřímala Andrlice, mačkajíc v pěsti Rychlé Šípy..."Tak co, bude to?!!!"....a tehdy se to stalo poprvé...poprvé Jurka pocítil tak velikou nenávist, nejenom k Andrlici, nenávist ke všem a ke všemu,náhle si vzpomněl na to, jak to bolelo, když ho Chmelařka tahala za vlasy, jak bolelo, když musel stál čelem ke zdi, jak bolelo, že všichni byli jiskřičky a pionýři a on nebyl...nenáviděl v tu chvíli všechny a všechno kolem a přitom to bolelo...zvedl hlavu...podíval se soudružce učitelce do očí.."NE-BU-DU!"V tu chvíli zmkla celá třída, bylo slyšet ptáčky za oknem štěbetat, ale ve třídě se ticho dalo krájet.....Andrlice prošla mezi lavicemi až ke stolku s třídní knihou, otevřela šuplík, vhodila do něj Rychlé Šípy, zamkla jej, klíč strčila do kapsy modrého pláště a pomalu, jako by zpomaleně došla k Jurkovi, který se jí stále zarputile díval do tváře...zvedla hrozně pomalu ruku a se slovy, která náhle zazněla tiše, až jemně..řekla.."Vždyť nemusíš chlapče, vždyť nemusíš"...a pohladila Jurku po tváři, jemně ho vzala oběma rukama za ramena a odvedla ze třídy, před zkoprnělou třídou ven, za dveře na chodbu...a dál, dál chodbou, po schodech dál, a další chodbou dál, ke kabinetu Jurkovy maminky.


                                                      A nebyl!... Jurka nebyl s ostatními dětmi ze třídy v průvodu. Stál s tatínkem u okna v obývacím pokoji, ale za kytičkovanou záclonou, a tam kde nebyly v zácloně kytičky, bylo vidět ven, na silnici až ke hřbitovu a z okna v ložnici rodičů bylo vidět ještě líp, přes střechu jeslí..přímo na vchod do hřbitova a nahoře na  horizontu  byl velikánský kopec, a úplně na vršku toho kopce stál vysoký kovový kříž.... prý pro pana Máchu, básníka, tam byl ten kříž...ale tatínek nenechal Jurku dlouho dívat se na všechny ty lidi, a řekl mu, ať si raději kreslí do sešitu a Jurka věděl, že táta nechce, aby ho někdo viděl, jak se dívá. První máj byl každičký rok, Jurka znal dobře prvomájový průvod a líbilo se mu chodit s maminkou a staršími dětmi, které mamka učila, jít společně v tom průvodu, mávat mávátkem a křišet „Hurá“ a „Sláva“ a „Ať žije Rudá armáda“ až na veliké náměstí, které museli všichni obejít kolem dokola a pak se řadili a stáli a dívali se na tribunu, kde stáli pánové a paní, ale tatínek jim říkal „kašpaři“ a „zaprodanci“, ale vypadali úplně jinak než kašpárci, nebo klauni, které znal Jurka z divadla a z pohádek nebo cirkusu. A potom, když už bylo plné náměstí lidí a všichni byli pěkně seřazení, s mávátky a velikými nápisy, jezdila kolem té tribuny s kašpary srandovní auta, a na těch autech byli lidi a to se správně vůbec nesmí, ale na 1.Máje se to klidně může, a aby Jurka dobře viděl, brával ho vždycky jeden soudruh učitel tělocvikář na ramena, ale moc se mu potila hlava, tomu soudruhovi, takže se Jurka neměl za co držet a tak se držel mávátka...ale  mával moc málo, protože se bál, že spadne dolů...a to ještě ten pan soudruh tělocvikář přitom kouřil a ten kouř šel Jurkovi přímo pod nos, ještě že měl mávátko a  každý měl mávátko nebo alespoň šátek, a všichni radostně mávali a křičeli, a na tribuně  pánové a paní také mávali, na oplátku, ale neměli mávátka, jen tak na lidi klepali významně rukama.



                                              Ale letos nebude Jurka v průvodu, ani na náměstí se nebude udit...díval se zpoza kytičkované záclony na seřadiště před hřbitovem a  když skončila hudba u velikánského hrobu, nad kterým byla udělaná ze strašně tvrdého betonu obrovská hvězda...ona tam vlastně nebyla hvězda, byl tam ten vysoký a široký oblouk z betonu a tam, kde měla být ta hvězda, tak tam nebylo nic, ani beton, takže se dalo krásně koukat dírou co měla být hvězda nahoru na stromy a oblohu. A

Ale to nikdo nesměl vědět, jen Jurka a Míla...a taky Honzík, protože aby jste se mohli podívat do nebe skrz hvězdu, museli jste si stoupnout přímo pod ní,ale úplně tajně, při stezkách odvahy na hřbitov...stoupnout na ten beton, co byl hrob, pod kterým jsou prý vojáci...a úplně dlouho a úplně mrtví...Tak potom, po hudbě, když na tu desku dali Zelené Makovice veliké věnce a květiny a zapálili ohěň, který hořel úplně sám bez ničeho a vystřelili ze samopalů...tak potom se všichni seřadili do průvodu a vpředu byla ta hudba a ze hřbitova šlo za Zelenými Makovicemi strašně moc lidí po silnici, že by auto vůbec neprojelo, tolik bylo těch všech lidí a pionýrů a pionýrek v bleděmodrých košilích a rudých šátcích kolem krku, a táta říkal "tady kráčí přípravka Rudých Tyranů" a pod oknem prošla i Jurkova třída a paní soudružka učitelka Andrlice  se dívala právě do toho okna,ze kterého se za záclonou díval Jurka, ale Jurka se rychle sehnul a seděl na bobku a chvilku tak čekal, jen ho mrzelo, že zavadil o záclonu a ta se pohnula, ale jenom trochu...a to je špatně, to vás může klidně prozradit...tak snad si toho Andrlice nevšimla...ale pak se díval dál....tolik  moc lidí nebylo na žádném pohřbu...a to se Jurka dověděl až teď, za kytičkovanou záclonou, že je v jejich městě tolik hodně lidí, určitě víc než u babičky v Čebrodíně předtím mu to vůbec nepřišlo...ono se to zkrátka nezdá kolik je lidí ve městě, když je první Máj...a tatínek šel do obývacího pokoje za maminkou a něco si povídali a Jurka si prohlížel skrze kytičky  všechny lidi a ty srandovní auta a nakreslil si do sešitu veliký průvod, který tekl jako živá lidská řeka pod jejich okny ze hřbitova na náměstí Míru......úplně plno lidí si nakreslil, všechny, a jako na pozadí tam ještě přikreslil kopec s velikým železným křížem pro pana Máchu...básníka a vzpomněl si na Rychlé Šípy, a že tenkrát, když ho paní učitelka Andrlice přivedla za mamkou do sborovny kde byla jenom mamka, už neměla svůj kabinet, tak tenkrát paní učitelka řekla.."Růžo prosím tě, copak nestačí, že v tom lítáte vy?!"..a dala mamince sešit Rychlých Šípů, a ta ho schovala a od té doby Jurka sešit neviděl...a paní učitelka Andrlice přesadila Jurku do lavice k Milanovi místo Mirka, který se špatně učil...


                                             Blížily se prázdniny a vysvědčení a Jurka to už věděl, že pojede...ne...on poletí k moři...a Milan v lavici byl fakt nejvíc úplně kamarád a Jurka chodil po škole k Milanovi domů...a tam vám byl pes...veliký černý kudrnatý pes, mnohem větší než Šmudla a Míša dohromady, obrpes..a vůbec nekousal, ani tu malou bílou kočičku nekousal...on si s ní hrál..... a to si ji dal mezi přední tlapy a ležel na břiše a ta Sněhurka kočička si lehla na ty jeho tlapy na záda a předníma i zadníma tlapkama se snažila chytat Alíkův čumák, ale opatrně, protože když se jí to povedlo, tak zabrzdila a vůbec nevytahovala drápky...kočky totiž můžou zatahovat drápky a to psi neumí, ti normálně škrábnou, ale gepard ten je taky kočka, ale s drápama to umí jen jako pes...


 


                                       A pak se šlo naposledy do školy ve druhé třídě a Jurka nesl velkou kytici do třídy, kytici pro paní učitelku Andrlici ..a Jurka jí poděkoval, přesně tak jak mu to poradila maminka a paní učitelka rozdala vysvědčení a Jurka měl samé jedničky a doma čekal až přijde maminka ze školy, kde také rozdávala vysvědčení, ale těm větším dětem, které Jurka znal z těch výletů, kdy ještě nechodil do školy.


 


                                    A byly dlouhé prázdniny a Jurka chodil k Milanovi domů a hrál si s Alíkem i Sněhurkou, a četli si a prohlíželi Čtyřtyřlístek s Fifinkou a Myšpulínek a Bobíkem a Zajícem…..nebo s Mílou a Honzíkem pořádali nebezpečné a dobrodružné výpravy až dozadu na západ....za Vrbičky, až na Ovčín a Bídnici. Ovčín, to je kopec a dlouhá stráň, hned vedle kopce s křížem pro Máchu, básníka,  a  tam je betonový bunkr z války, ale je v něm nakadíno,a kolem se prý „odjakživa pásly ovce a kozy“ a proto Ovčín, ale Jurka tam ovce ani kozy nikdy neviděl, jen někdy srnky a zajíce a bažanty, to když vylezli z Bídnice, což je les hned vedle Ovčína. A bažantů se vždycky leknete, protože dělají najednou, z ničeho nic, hrozný rámus, když chtějí uletět...a je tam spousta bodláků a šípků a bezinek a trnek..a to právě říkal tatínek, že „kdyby Rudý Makovice nezrušili ovčín, tak to bude krásná rozkvetlá stráň plná vzácných rostlin a ne takovej přerostlej bolševickej bordel“....ale Jurkovi to nevadilo, ani Mílovi, protože na Indiány se tam  hrálo úplně skvěle...i na cestovatele Emila Holuba nebo pana Hanzelku s panem Zikmundem, tou liškou zrzavou, kteří projeli jedním autem celý širý svět, se dalo krásně hrát....a na úpatí té bodláčím, trnkami a křovím zarostlé stráně, jen kousek nad kolonií zahrádek, byla cesta, „na ní bývaly kolejnice pro vozíky z Richardu“, a ta končila u velikých, ale úplně největších zamčených, a to byla škoda, železných vrat...a když tam byl Jurka ne s klukama, ale se svým tatínkem, tak se dověděl, že „to je vchod do podzemní továrny Richard, kde za  druhé války pracovali vězni pro Němce, kteří chtěli vyrobit ničivou bombu nebo dvě – F1 a F2“, a když už ti vězni nemohli pracovat, protože dostávali málo najíst, tak umřeli vedle toho vysokého cihlového komína, co ční do nebe cestou do Vrbiček a teď je na něm čapí hnízdo, hned za hřbitovem a za kolejema, co vedou dál, dál na jihozápad, směrem ke kopci s křížem pro pana Máchu, básníka, který je z jedné strany vykousnutý, tedy ten kopec, protože z toho černého kamene je v Anglii v přístavu postavená hráz a teď tu ten kámen chybí….


 


                             S maminkou musel chodit Jurka na shromáždění Svědků Jehovových už ne do jednoho bytu k panu Hadíkovi, ale pokaždé šli do bytu jiného, a pan Hadík, ten s těmi brýlemi a kudrnatou dcerou Jiřinkou, říkal, že „je to potřeba, kvůli konspiraci“, protože Luďek, jeho starší syn, „odmítl vzít na vojně samopal do ruky“. No představte si, tak se ho asi bál. A Zelené Makovice se prý bojí na oplátku takových jako je Luďek, a proto ho zavřeli do vězení“ „za mříže a tím to všechno prasklo, Jurka sice nevěděl co prasklo, ale že  musíme být opatrní, bude i Jurka opatrný, ale to Jurka byl, byl hrozitánsky nejvíc opatrný, protože na přechodu se vždycky, ale úplně vždycinky rozhlédl, jestli někdo nejede..


                

06.03.2010 23:23:44 | Autor: Ježura | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< na úvod
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se