Pohádka pro Máju...

Jako by už přišlo jaro. Sníh se držel jen ve stínu stromů na kraji paseky. I tůňka mohla zase dýchat, zbavena ledové poklice. Slabý vítr pohupoval ještě holými větvičkami bezového keře a vrabci neposedně čimčarali mezi nimi. Zrzek, ta koule ohnivá, pomáhal svými paprsky prvním čárkám nové trávy a bledule se chystaly otevřít květy. Všude bylo cítit tiché napětí. Celá paseka se chvěla nedočkavostí, tak dobře schovávanou po celou zimu. Nový život. Nadechnutí a bytí. Z pod suchého listí u paty keře se vyhrabal rozespalý Ježek. Mžoural do slunečních paprsků a čumáčkem větřil čerstvou vůni vlhké Země. Jaro! Blaženě protáhl bodliny a nastavil je vesmírnému teplu. Ani si nevšiml, že se přes paseku blíží štíhlá postava ženy. Vyhříval se dál a myslel na jídlo. Že by už byli červíci?! Nadechl se. V té chvíli ucítil vůni. Neznámou vůni. Otevřel očka a uviděl ji. Ženu, stojící uprostřed paseky, se zvednutými pažemi proti nebi. Nehýbala se. Jako socha. A jako by rostla. Zvětšovala se. Sílila. A potom to přišlo. Dunění. Rachot. Zem se otřásala a vítr i vrabčáci utichli. Ježek chtěl zalést zpátky do doupěte, ale zůstal očima přikován k obrazu. Viděl, jak na paseku vtrhlo stádo černých koní. Divokých, bujných, lesklých koní. Dlouhé hřívy vlály. Od kopyt odletovaly kusy Země. Síla. Pohyb. Radost. Bujnost. Hra. Volnost. Život....Touha....Žena nechala své paže pomalu klesnout k tělu. Rázem se cval koní změnil v klus. V krok. A Ježek viděl jak se žena ztrácí, obklopena těmi divokými černými koňmi, kteří teď tiše a klidně stáli kolem ní. Chránili ji....Chránili ji svými mohutnými těly, svou citlivostí, svou láskou. Vyšvihla se na jednoho z nich a volně, krokem se blížila k tůňce. Ostatní pohazovali hlavami, šlehali dlouhými ohony, ale zůstali na místě. Vrabčáci ve větvích se rozletěli v křiku a panice do všech stran. Černý hřebec stál na břehu a z jeho hřbetu se žena trochu naklonila vpřed, až nad vodní hladinu a tiše, ale pevně řekla..." Ano......ano, už vím....budu žít!"..."Chci žít!"..."CHCI ŽÍT!"...neslo se to zvolání nad pasekou, nad hřbety divokých koní, nad stromy dál....dál...a postupně se k tomu zvolání přidával vítr, tráva, vrabčáci, sám Zrzek i ohromený Ježek...který také cítil to tiché napětí celé Země, teď již pevně spojené i s dusotem stáda divokých černých koní a ženy vzpřímené na hřbetě vůdčího hřebce.....a rozkvétaly první bledule....i na bezovém keři u rozmrzlé tůňky rašily první pupeny, přicházelo jaro, jaro s příslibem nového, šťastného života. Přejeme ti Martino. (více)
						
						

08.03.2010 09:36:22 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

13. týden

Jaro. Leze česnek. Házmburk. Luky. Konečně jsem se vyspal. Slátanina neznámézemě o černých brýlích. Hledá sebemenší záminku aby hodila slinu. Veverka? Tchoř! Ubohé. Komplex! Kami to zvládla. Krásné ilustrace trpaslíků - díky. Objevil se Omegáto. Rozumnej. Nezdá se, ale má to srovnaný. Trochu odvaz - konečně. V Litoměřicích pohoda. Všichni zdrávi. Michal šediví. Trochu to pomohlo. Štěpánek nemocný. Kape z nosu každýmu. Beseda o drogách. Pocit - dýleři! Ochlazuje se. Kluci. Kluci! Semafor bude až příští jaro. Stejně nejsou prachy. Volby. Podmaže všechno. Jako nahoře. Ksindl. Cítí že to jde do prdele, tak ještě naposled nahrabat. Radši potopit republiku než si ubrat! A konečně něco dělat! Čtu - Laskavé bohyně. Síla. Naposled to takhle zkusil Merle - Smrt je mým řemeslem. Ich forma - nácek. Po Medu je prázdno. Dobrý název. Nestíhám. Začínají se probouzet sukulenty. Světlo. Musím vyrobit návrh scény. Premiéra v červnu. Faunův labyrint. Na španěly pěkný. Jsou tři. Jdu ven. Zase sněží. Ale aspoň jsem začal. Chci to dopsat. Aspoň do 86. Kluci budou mít prázdniny. Juráš v Rumburku. Štěpa u mě. Fajn. To mě nakopne. Jdu.  (více)
						
						

07.03.2010 03:29:57 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

12. týden

Tři měsíce? Zdá se to jako věčnost! Umřel Jirka. Věděl to? Umřel statečnej chlap. Ne jako někteří kňourálkové tady. Ostuda. Náhle. Marcela = otazník! Proč to dělá? Chudák Kami. Spousta zajímavých deníků. Lidí s osudy. Zíma sotva vylezl schody. Na jevišti o třicet mladší. Viola nezklamala. Kostková je jako vyžle. Krásný představení. Příjemný i v zákulisí. Kluci předali kytky a frkačky. Jířa fláká školu. Přitvrdíme. Srovná se. Agi se odvazuje. Kami je pryč. Mail. PIškotkovi to přeju! Vlastně každýmu. Umřel i táta I. Chřibská! Martin Krafl - umí vyprávět! Poutavé. Zábavné. První záchvěvy jara. Slezl sníh. Zahrada. Cítím ataku jako prase. Nesmí mě dostat. Už ne. Žeru jich pět denně. Je to poznat. Ach ta něha našich dam.
 (více)
						
						

07.03.2010 03:29:15 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

11. týden

Konec. 18.2.2010. Vykopal jsem díru na zahradě v Ltm. Vedle Antiho. Dva hroby. Dva životy. Opil jsem se na našem plese. Nesmím. Zdá se, že mráz polevuje. Jirka mi píše. O muzice. O životě. Na náměstí se řádí. Pomáhá to. Plkání. Plané, ale dává pocit sounáležitosti. Chutná mi to. Nemůžu spát ani když si vezmu víc. Ráno se probouzím s prvním světlem. Hulím jak fabrika. Ven! Ven..chodit. Už ani netrénuju. Jen zápasy. A zápas. Kafíčkoa - zná 1953. Andělznebe napaden neznámouzemí. Přitom o ní nic neví. Ubohá. Země = špína a bláto. Její zápisy v deníku si navzájem odporují. Proč? Lže? Vymýšlí si?! Je to jedno. Je zbytečně zlá. Ignorace. Kami jede jako mašina. Rui má zkouškový. Oli =mail. Nemůžu psát. Nejde to. Chodím. Chci JARO! A maximální transparentnost! Není důvod..... (více)
						
						

07.03.2010 03:28:25 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

10. týden

Už zase po mně jdou ti dva kreténi z ouřadu. neschopní, zato velmi schopní diktátoři. Nesmím se nechat vyprovokovat. Čekají na to. Seru jim na ty jejich rozkazy. Pracovní doba od 7 do 18. A potom? Většina akcí pro veřejnost je večer. V sobotu. V neděli. Zmetci. Dobře vědí, že tu budu i zadarmo. Mám tu kluky. Ještě že bude Radůza. To mě nabije. Snad. Sněží. Babky jsou v eufórii. Vyměněný kabát. Kami v Africe. Maja přidala fotky. Krásně píše o koních. Rve se s tím statečně. Gea. Gea. Škoda že nevím, jak vypadá. Aali se přidává do party. Vodnická pohádka se líbila. Mám peníze z rozpočtu tak do května. Pak šmitec. Sebrali půl mega. V knihovně můžu skenovat starý fotky. Cítím, že to dlouho takhle nepůjde. Vždycky na jaře a na podzim tu změnu počasí odseru. nesmím se složit! Už bych se nezved. Určitě ne tam, kde jsem teď. Musím chodit ven! Ale Medunka už nemůže. Nic v sobě neudrží. Ještě že jsou tu kluci. (více)
						
						

07.03.2010 03:27:13 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

9. týden

Strašně potřebuju slunce. A spánek. Nejde to. V práci od rána do noci. Na Havlovcovou nikdo nepřišel, skoro nikdo. Maškarní karneval - Mazec to má u mne schovaný. Je mi 48.Na štěstí vše v pořádku, jen Jirka má asi velký bolesti. A Kami asi odejde. Má toho dost i v reálu. Vlastně jako bych přitahoval lidi, trápící se a statečně bojující....ale může to být jen zdání, zkreslený subjektivní pocit. Každý má svého dost - ale ne každý chápe, že se může otevřít - to pomáhá. Rozhodně lepší, než v sobě dusit bolest. Praxe. Uvidíme. (více)
						
						

07.03.2010 03:25:58 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

1. část / III.

Vraceli se, on a tatínek a strýc Karel, zpět ke statku, kde na Štědrý den namísto pospolitosti a radosti, fanatičtí Svědci Jehovovi, spolu s jeho zlatou maminkou, končili své shromáždění v konspiraci Zabíjačky, přípravou na soudný den , na Armageddon, na konec světa, který přijde během roku 1970 a Jehova zničí všechny bezvěrce, všechna jiná náboženství, bez milosti usmrtí všechny děti a zachrání pouze 144.000 vyvolených Svědků, kteří nejhorlivěji sloužili a dostane se jim odměny v podobě nesmrtelného bytí v Království Jehovově. Ach jo.....V kuchyni byli všichni až na dědu Vladimíra. Vytahoval za pomoci široké podběračky jitrnice z kotle. "No kde se couráte..." napůl vážně napůl vesele zabručel. Strýc Karel odnesl balíčky do domu. Jurka chtěl běžet za maminkou a vyprávět jí o dárcích, o stromečku, ale tatínek jakoby to tušil, položil Jurkovi ruku na rameno a druhou rukou mu naznačil zvednutým ukazováčkem před ústy..."psst".."to bude naše tajemství..". Svědci Jehovovi si naplnili donesené tašky masem, jitrnicemi a jelity, prejtem i polévkou z krve, kterou ráno musel Jurka pumpovat z dobitého čuníka.....Pan Lovoš předal velký kufr ze svého trabantu, zaparkovaného před vraty, dědečkovi se slovy.."svázané to potřebujeme do čtrnácti dnů..". Děda přikývl rozloučil se a zmizel ve stodole. Rozzářená babička Olga se také se všemi Jehovovo Svědky rozloučila, ale při pohledu na Jurku a tatínka se zamračila a beze slova se vrátila do kuchyně. Tatínek zvedl velký hrnec s jitrnicemi, ze kterých se kouřilo a spolu s Jurkou vešli do vyhřáté a vydýchané kuchyně. Maminka si posadila Jurku na klín a šimrajíce ho svými plavými vlasy na tváři, šeptala mu do ucha.."to se přeci nedělá, to se nedělá takhle odbíhat ze shromáždění.." a Jurka poslouchal svoji maminku Růženku, přikyvoval a přitom se díval na svého tatínka Jiřího, který rovnal jitrnice na dřevěnou desku a občas mu tak nějak mrklo oko směrem k Jurkovi. Teta Vlasta zašívala prasklý močový měchýř z prasete aby bylo na tlačenku, děda se vrátil ze stodoly s košem plným dřeva a strejda Karel rozlil do připravených skleniček dědovo červené. Jen babička Olga, umývajíc zašpiněné nádobí, se nad dřezem tak nějak tvářila jinak a z jejích očí občas vyletěl takový divný střípek..a potom už musel jít Jurka spát nahoru do pokoje pro hosty..Usnul hned. Měl za sebou dlouhý perný štědrý den......Maminka zůstala v nemocnici dva měsíce. Za tu dobu se pro Jurku mnohé změnilo. Přijela babička z Čebrodína a starala se o chod domácnosti. Také se bála Jurku tolik pouštět samotného ven, což ale Jurkovi ani moc nevadilo, stejně se teď hodně kluků Jurky stranilo, jiní se mu posmívali a nebyli to jen kluci z ostatních domů v ulici, byli to i někteří dospělí. Jurka začal ve škole zlobit.Hodně zlobit.A ven už ani chodit nechtěl a když, tak sám......Začal se uzavírat víc a víc do sebe, už nebyl tak veselý, vydržel hodiny a hodiny nad knížkou nebo u kreslení. To měl teď moc rád. A když šel ven, nejraději šel sám až do rezervace, toho dolíku uprostřed pole za Pilou a kolejemi, a tam mezi stromy a keři, stavěl sám sněhuláky nebo sledoval stopy ve sněhu a představoval si, že je indián, samozřejmě Apač nebo Delawar, na úplně dobrodružné výpravě. Jakpak by ne, vždyť v jednom z těch balíčků pod stromečkem u řeky Labe byli knížky. Dva divoši od pana E.T.Setona a Kniha lesní moudrosti a Svitek z březové kůry. A k narozeninám dostal další díly edice Statečná srdce a od pana Foglara Záhadu hlavolamu s Rychlonožkou a Jarkou Metelkou. A ještě nové pastelky a knihu od pana Verna Dva roky prázdnin. A co si doma v pokojíčku přečetl, to pak sám venku prožíval. Jen ty obrázky ho mrzely. Babičce se vůbec nelíbily. Prý jsou na tak malé dítě moc ponuré a depresivní. Jurka nevěděl co to znamená depresivní, ale pravdou je, že byly takové smutné a zmatené a většinou na ně používal hlavně červenou a černou pastelku. A někdy se stalo, že když si ty obrázky sám potom prohlížel, úplně se divil, že to maloval on, protože si vlastně vůbec, ale vůbec nemohl vzpomenout, že by je byl kreslil on. Tatínek teď chodil hodně do práce, ale o sobotách a nedělích byl s Jurkou a babičkou doma. A před spaním Jurkovi někdy četl ze Záhady hlavolamu, což se Jurkovi moc líbilo a taky tatínek Jurku často pohladil po vlasech a říkal..."..ty jsi taky taková moje záhada hlavolamu,viď..". A pak přijel z nemocnice co byla v jiném velkém městě, ale ne tak velikém jako hlavní město Praha a řekl babičce a Jurkovi, že maminku pustí příští týden domů. A pak si dlouho tatínek povídal s babičkou, svou maminkou, ale Jurka se jako správný indián připlížil ke dveřím z kuchyně do pokoje a napínal uši ze všech sil, aby zaslechl i tu nejtenčí větévku, kdyby praskla pod šlépějí nepřítele. Jenže prasklo něco úplně jiného....Poslouchaje za dveřmi, přikrčen jako Unkas z rodu Delawarů, indiánů co měli ve znaku želvu a bojovali na straně konfederace, poslouchal slova táty. Maminku buď pustí domů nebo může tatínek podepsat nějaký papír a maminku si v nemocnici za bílými mřížemi ještě nechají. A tatínek rozhodl správně. Maminka bude doma. To si Jurka myslel, že je to správně a jistě to také správné bylo. I když se trošku bál a ani on, ani táta netušili, že trápení, bolest a šílenství způsobené maminčinou nemocí a tupostí a záští Rudých Makovic i Svědků Jehovových je bude provázet ještě dlouhých šestnáct let, do maminčiny smrti, a pak dál, dalších devatenáct let do tatínkovi smrti a dál, do života Jurkových dětí a ...........


Uběhly tři roky. Byly velké prázdniny roku 1973. Konec světa stále nenastal, naopak. Dva měsíce prázdnin. Jurka přinesl na vysvědčení dvojku z chování. Ano, zlobil. Hodně zlobil. Od té chvíle, kdy se maminka vrátila z nemocnice a zůstala už napořád doma, se Jurka zpočátku nemohl na nic soustředit. Ani na čtení, ani na kreslení, zkrátka na nic. Maminka hodně spala, hlavně přes den a v noci sedávala v křesle obývacího pokoje, někdy jen tak bez ničeho a dívala se směrem k oknu, ale asi ho nevnímala, nebo si četla v Bibli a Strážných věžích, které ji pravidelně donášela její matka, babička Olga, nebo si listovala ve velkém slovníku cizích slov a tužkou si zaškrtávala různá jména a pojmy. Vlastně úplně zapomínala, že Jurka je její syn, že žijí ve společném bytě a že se mají rádi. Alespoň Jurka měl maminku stále rád, ale už jí to nemohl říct, něco uvnitř prasklo, snad větévka vedoucí od srdce k srdci, nebo tak něco. Tatínek za tu dobu změnil dvakrát zaměstnání a většinu víkendů trávil buď na zahrádce nebo jezdil s Jurkou na motorce Jawa 250 k babičce a dědovi do Čebrodína. Maminka zůstávala sama doma, i když tatínek věděl, že jakmile není on doma , přicházejí za mamkou Svědci Jehovovi a nic nepomáhalo, že jim už několikrát tatínek vyhrožoval a říkal jim, ať nechají Růženku v klidu, protože je vážně nemocná. Za ty tři roky byla mamka několikrát hospitalizována, nejdříve v tom městě jako poprvé a potom už ji odvážely Bílé pláště do sanatoria pro duševně choré. Bylo to vždy buď na jaře nebo na podzim, kdy se venku měnilo počasí a na maminku přicházely záchvaty zuřivosti nebo melancholie nebo obojího dohromady. Naposledy, na jaře, běhala maminka z pokoje do pokoje a pořád dokola opakovala.."..čtyři a sedm..".."čtyřka a sedmička.." a vztahovala ta čísla na jakoukoli činnost nebo sdělení.."ano, ano čtyři rohlíky sním...ano a sedmkrát se podívám z okna..."...čtyři roční období a sedm dní v týdnu...čtyřka a sedmička...čtyři krát sedm..."a to už jak tatínek tak Jurka věděli, že je zle, že to na maminku zase přichází a že je jen otázkou času, kdy to vyvrcholí nějakou ošklivou nepřístojností a budou muset maminku dát do sanatoria, kde ji předávkují práškama a napíchají injekcema,a za dva, tři měsíce jim maminku vrátí domů, protože táta nikdy nedovolil, aby tam maminka zůstala napořád.<BR><BR>Vlastně se toho za ty tři roky změnilo mnohem víc. Jurka sice dál seděl v lavici s Milanem, ale Milan začal hrát hokej, ten opravdový, na zimním stadiónu a Jurka zase začal hrát košíkovou, takže se vídali většinou jen ve škole. Sokol už nebyl Sokol ale Slavoj, i když bratři cvičitelé Beran, Chrámoš i Šandák zůstali pořád stejní, i ostatní kluci, akorát že už nebyli Sokolové a bratři. Honzík za suterénu zmizel, protože jeho tatínka Zelenou Makovici převeleli někam do jižních Čech a maminka Míly už také nebydlela s Mílou a místo ní tam bydlela jiná paní maminka, která si přivedla sebou holku a to teď byla Mílova sestra, prý..


Bylo červencové odpoledne, teplo a dusno. V dáli na západním horizontu se začínaly kupit naducané bílé mraky zvěstující letní bouřku. Jurka oblečený jen v trenýrkách a tričku, se sandály na nohou, stál před železnými vraty do podzemní továrny Richard. V levé ruce dlouhou pokroucenou větev, napůl hůl, napůl oštěp, přes rameno svou tašku s lahvičkou vody a suchou houskou.. Stál a díval se na těžký řetěz, provlečený skrze dvě díry jednotlivých křídel vrat. Jak se dostat dovnitř? Jak to dělá Jarda Smyčák? Nevěděl, otočil se vlevo a popošel ke Žluvímu stromu. Po hrobečku ani památky. Sedl si pod strom do stínu, sundal sandálky a zamířil k velkým bažinatým loužím. Chtěl si zkusit ulovit čolka nebo alespoň pulce. Bobříci už u nás tehdy nebyli.&nbsp;Brouzdal pomalu louží, víříc za sebou šedavé vrstvy bláta a jílu. Několik žab skočilo do vody. Nemyslel na nic jiného, soustředil se na lov. Pomalu ale jistě se obloha vysoko nad roklí začínala podobat zvířené stopě. Bílé těžké mraky zešedly a blížily se zemi. Na hladinu louže dopadly první kapky. Jurka zvedl hlavu...honem zpátky. Obul sandály, upnul řemínky obepínající paty a přemýšlel, kam se skryje před stupňujícím se deštěm. K tomu se náhle přidal vítr a listí okolních stromů šustilo, větve se kývaly pod náporem větru a deště. Lilo jako z konve. Prásk! Zaburácel hrom. A další...na zem dopadaly první kousky ledu. Kroupy. Jurka věděl, že nesmí utíkat, četl to v knize, snažil se tedy jít co nejpomaleji, ale hřmění, blesky, a ostrý déšť s bolestivě dopadajícími kousky zmrzlých kapek vody ho nutily přidat do kroku. Už věděl kam se schová. Stranou od Ovčína byla vysoká otevřená betonová stavba, prý z druhé světové války. Jurka už v ní několikrát byl. Vlastně v ní nic nebylo, jen takové betonové sokly a spousta střepů od rozbitých lahví a kusy drátů trčících z betonu. Doběhl zbývajících pár metrů a byl uvnitř. V suchu po střechou...otřel si vodu z tváří a snažil se prohlédnout šero v útrobách stavby. Popošel dovnitř, tady byl závětří. Škoda, že sebou nemá zápalky a kousek svíčky, co se dá dělat. Otočil se směrem k východu. Venku se rozpoutalo hotové peklo. Stromy se divoce ohýbaly pod poryvy větru, hromy stíhaly blesky a voda nepřetržitě crčela v provazcích z nebe. Potopa! Jurka si vzpomněl na čtení z Bible. Noe a jeho synové. Potopa světa, zachráněná zvířata, hora Ararat....z myšlenek ho vytrhl zvláštní pocit. Otočil se...díval se do očí Smyčákovi."Pěknej slejvák co?!"...začal Jarda. .."No..o"..vysoukal ze sebe Jurka a podle chování Smyčáka to vypadalo, že buď Jurku nepoznal nebo na rozšlapanou létájící krabici už dávno zapomněl. Byl o dvě hlavy větší než Jurka, možná ještě o víc, vlastně už to byl úplně veliký dospělý kluk. "..Co tady hledáš.."udržoval konverzaci... "..Sem šel na čolky..." mávnul Jurka rukou směrem ke vchodu do Richardu. "Jo na čolky....a co bys s nima jako dělal?"..."Dal bych si je doma do akvárka, táta mi koupil akvárko.." snažil se Jurka. "Ty by ti stejně v akvárku chcípli, nemůžou bejt furt pod vodou a ještě k tomu teplou...chcípli by, je lepší je nechat bejt...". Jurka se vzmohl na statečné.."Hmm, asi jo...". Stáli vedle sebe, dívali se ven na průtrž mračen, do které občas prosvitlo slunce, ten Zrzek vesmírný a Jurkovi se zdálo, že Jarda Smyčka možná není až tak zlý a nebezpečný, jak si předtím myslel. Smyčák vytáhl ze žluté krabičky s nápisem "Start" cigaretu a zapálil si. "Chceš?"Natáhl ruku s krabičkou před Jurku. "Ne..e, já... já nekouřím.." o kousek couvnul Jurka. A tak tam zase stáli vedle sebe, dívali se ven, Jarda kouřil a vítr odnášel a rozptyloval kouř, déšť pomalu ustával, i vítr přestal ohýbat stromy a třást listím, bílé kousíčky zmrzlé vody z mraků tály a ztrácely se v červencové zemi, mezi nažloutlými opukovými kameny stékaly čůrky vody a Zrzek náhle rozzářil celou stráň, na severu se objevila duha a vůbec to byla moc a moc zvláštní chvíle a snad právě proto si ji Jurka tak dobře zapamatoval. A nezapomněl na ni. "Tak ahoj", houknul Smyčák na Jurku a vyrazil směrem k železným vratům. Ne, nešlo to teď tajně sledovat Jardu, jak leze do podzemní továrny, nešlo...byl by to vlastně podraz. A to bylo naposled kdy Smyčáka Jurka viděl.Týden na to říkali kluci ze šestky, kde Smyčák bydlel, že se Jarda oběsil a umřel, protože nechtěl jít na vojnu. A jeho máma pak žila ještě dva roky a pak si pustila plyn a taky umřela. Ach jo...a Jurka už nikdy v životě nechytl ani jednoho čolka, chodil se na ně jen dívat a pozorovat, ale nikdy si žádného nedal do akvária, protože na svobodě je nejen čolkům, ale i lidem líp..... A přišel srpen. Deštivý srpen 1973 a Jurka se chystal na svůj první pionýrský tábor. Ne, nebyl pionýr, to by taťka a asi ani mamka nikdy nedovolili, ale v té době jiné, než pionýrské tábory nebyly. Vlastně byly, ale dobře utajené... Tatínek připravil Jurkovi velký kufr s prádlem a vším potřebnýmVíkend před odjezdem ještě zajeli na Jawě 250 do Čebrodína za babičkou a dědou. Děda už vůbec, ale vůbec nic nedělal......jen seděl na dvorku a kouřil z višňovky jednu cigaretu za druhou a pozoroval hrdličky a vrabce, kterak kradou slepicím potravu. Babička Tonička říkala, že úplně rezignoval...On, pan švec, který ještě za války šil střevíce pro pány a před válkou si&nbsp; k němu chodily dámičky pro rukavičky z kozinky, musel po válce skončit se ševcovinou a jezdil do Prahy, na Libeň, krájet kůže do továrny. A to byla stereotypní nádeničina a to dědečka úplně nejvíc otrávilo....a jednou, když hrál děda s Jurkou šachy a přitom se holil břitvou, řekl, že ho zničil pan Baťa s těma svejma sériovkama a a řízl se do ucha, a potom, po čtyřicátémosmém ho dodělaly Rudé Makovice, protože mu vzaly živnost a děda šil botky už jen známým nebo sem tam podrazil kramflek, tedy podpatek.. A Jurka už věděl, odkud jsou ve skříních všechny ty poklady a divné nástroje a dřevěné boty, a na půdě plná truhla všelijakých kůží a nožíků - knejpů...protože byl děda Josef švec. Ale teď jen sedí na stoličce, kterou si vyrobil a potáhl černou kůží,&nbsp;dívá se na slepice a hrdličky,a kouří....Ach jo...&nbsp;Taťka pomohl babičce s opravou plůtku a Jurka dostal za úkol oklepat odfouklou omítku na přední zdi domku. A jen co táta nahodil tu oklepanou zeď, tak se jelo zpátky domů, mamince bylo zrovinka trochu líp, takže si s Jurkou povídala, ale jak už to za poslední tři roky bývalo téměř pravidlem, rozhovor se po chvíli zvrtl na jediné téma. Svědci Jehovovi, jejich služba, jejich návštěvy a přesvědčování a chytání oslabených dušiček a samozřejmě Armageddon, ten nemohl chybět. Prý je Jehova ve své neskonalé dobrotě tak hodný, že konec světa nenastane v roce 1970 / jak by mohl, vždyť už jsou to tři roky a nic/ , ale až v roce 1975. A to&nbsp;už bude&nbsp;na beton.To proto, aby všichni nevěřící i věřící dostali ještě šanci na své zachránění a spasení. Jurka už se nebál a věděl jak od maminky utíkat...řekl buď, že musí nutně na záchod, nebo přikyvoval a hlavně mlčel...to pomáhalo, protože jakmile s nějakým Svědkem Jehovovým začnete vést rozhovor, počítejte s tím, že on je připravený, on to umí zpaměti,on se to učí na shromážděních, jako divadlo,jak s vámi mluvit, jak vás omotat svou sítí..... a stačí málo a nezbavíte se jich, pořád za vámi polezou, neodbytně jako štěnice,&nbsp;do konce života polezou...fakt, vím o čem mluvím...takže mlčet a pak utéct. Na tábor odjel Jurka modrobílým autobusem a jeli daleko, až do Zlatých hor a byl tam tři týdny a vlastně se mu vůbec nestýskalo, jako že některým ano. A vyhrál spoustu závodů, i v kreslení, a spal ve stanu s podlážkou jako v Bulharsku, ale místo do moře běhal do lesů,&nbsp;a zpátky domů, na konci srpna si přivezl plno diplomů, na kterých bylu napsáno, za co ten který diplom je. A také se mu tam líbila jedna holka, měla dlouhé žluté vlasy a veliké oči a když jeli na výlet do zoologické zahrady, tak seděla v autobusu vedle něho u okýnka,&nbsp;a&nbsp;při zpáteční cestě taky, a Jurkovi se líbila a tak jako usnul,ale jen jako,&nbsp;a pomalu mu padala hlava na stranu, až se lehce dotýkala ramene Šárky, tak se ta holka jmenovala, a zbytek cesty měl Jurka svou hlavu na rameni té žluté Šárky s modrýma očima a vůbec neotevřel oči aby se neprozradil, i když to občas pěkně drncalo. Po návratu z tábora si Jurka na Šárku ještě několikrát vzpomněl, dokonce jí zkusil napsat dopis, ale nikdy ho neodeslal. Promiň Šárko, ale bylo mu&nbsp;dvanáct. A tak mu zůstala jen ta vzpomínka na drncající autobus a to zvláštní rozjitření uvnitř těla a mozku, kdy se snažil i přes značně nepohodlnou pozici udržet svou hlavu na Jejím rameni při návratu ze ZOO. Na konci tábora byl maškarní karneval pro všechny oddíly najednou a po vzoru těch starších kluků požádal Šárku o tanec. No požádal, zkrátka přišel , vzal ji za ruku a.... bylo to jen takové přešlapování na místě, a tak&nbsp;společně šlapali zelí a nemotorně hýbali rukama,a byl to jeho první a na dlouhou dobu poslední tanec... s dívkou..Ach jo...už aby byl velký chlap...V září 1973 začala škola. Od čtvrté třídy se celá škola přestěhovala do jiné budovy, mnohem větší a s jinými židlemi a lavicemi, už se nemusel bát, že se skřípne při dosedání, jak se často stávalo u těch starých sklápěcích sedaček. Jen ten krásný dvůr uprostřed domu chyběl. Zato ta okna! Veliká okna s výhledem na parkán a stařičkou, krásnou a historickou zástavbu té části rodného města s dominantou dómského pahorku&nbsp;a katedrálou svatého Štěpána. Hotová perla. Jenže architektonické skvosty Jurka tenkrát ještě neuměl moc docenit. Lepší bylo, že viděl na veliké kaštany a ptáky a nebe...V nové škole, která ale nebyla nová, jen opravená, museli o velkých přestávkách chodit jenom po chodbách a navíc ve dvojstupech. No hrůza hrůzoucí. A teď už sedmá třída. Sedmá třídní soudružka učitelka. Nejkrásnější a nejhodnější úča. Paní učitelka Živičná! Kdyby tak Jurka věděl, že se s ní jednoho večera po mnoha letech bude milovat! Všichni kluci ji zbožňovali a holkám ze třídy tuhly rysy. Byla mladá, krásná a nosila velký výstřih a vůbec byla inteligentní a učila přírodopis a ruční práce.. Přírodopis, takový nádherný předmět...Jurka uměl vždy dvakrát tolik, než bylo v osnovách...Ach jo...Učiněný ráj oproti třídní soudružce Huse v páté třídě, kované Rudé Makovici, která to postupně dotáhla až na ředitelku a po Jurkovi se vždy ráda svezla. Však jí taky Jurka nic nezůstával dlužen. Maminka totiž, když jí bylo líp, vyprávěla doma Jurkovi o jejich škole a všech učitelkách i učitelích. Asi to nebyla zrovna nejšťastnější volba , Jurka tak věděl dopodrobna, která s kterým, co kdy která soudružka udělala, kdo koho udal či pošpinil a tak. Mamka říkala všechno, aniž si uvědomovala, že by takové informace neměl vědět jedenáctiletý kluk a Jurka se pak díval na soudružky úči z poněkud jiného zorného úhlu, něž by asi bývalo bylo zdrávo. A zlobil. Jé, jak on rád zlobil ty potvory. Jako by chtěl pomstít maminku, asi tak nějak to cítil. Zatvrdil se. Chtěl zlobit a chtěl být třídním šaškem, měl radost, že se ostatní smějí, vynucoval si tak pravděpodobně pozornost, které se mu nedostávalo jinde. I pozornost soudružek učitelek, takže od páté třídy platil za neposlušného, vyrušujícího drzého darebáka. Třídní důtky. Ředitelské důtky. Hrozba převedení na jinou školu..A v šesté?! Šupice. Vysoká, černá, hubená souška Šupice. Třídní blizna Šupičová, která učila češtinu a dějepis. Jurkovy oblíbené předměty, spolu s přírodopisem a zeměpisem. Jenže Šupice učila jinak......Na začátku školního roku to ještě jakž takž se Šupicí šlo. Navíc se v dějepisu probíraly doby železné, bronzové, otroci , faraoni a tak, a to Jurku úžasně bavilo...jenže... Jenže Šupice si přímo zasedla na vyhlášenou dvojici....Jurka a Milan. Netrestala fyzicky, psala do žákovské knížky poznámky, ale jaké!!? Za jednu vyučovací hodinu stihla napsat klidně tři poznámky a to jen za to, že se Jurka nebo někdo jiný, byť jen náznakem pohnul jinak, než měl. No hotová pakáreň a dusítko. Jurka psal propiskou, aby si levou rukou nic nerozmazal. Došla mu náplň...naklonil se dozadu na Pepu.."půjč mi tužku.."..poznámka do žákovské knížky ..."Vyrušuje při hodině"...marné bylo jakékoli vysvětlování..."Baví se při hodině"..."Ruší výuku"..."Nesleduje výklad".."Dívá se z okna a nedává pozor"..."O přestávce nedodržuje dvojstupy"..."Nemá domácí úkol a ještě je drzý"...za měsíc byla žákajda plná, už se do ní nevešla ani jedna známka, natož poznámka. U Milana na tom byla žákajda úplně stejně. A Šupice? Přinesla si dva velké modré sešity, krasopisně na ně nadepsala jména Milan a Jurka, a začala mastit poznámky do těch velkých sešitů. Jurka už neví, kdo s tím nápadem přišel,&nbsp;faktem ale je, že slovo dalo slovo a sázka byla na lavici. Naschvál...kdo z nich získá za celý školní rok více poznámek do sešitu. A už to jelo. Šupice zuřila. S každou další poznámkou stoupalo klukům sebevědomí. Nic si ze trojčení Šupajdy nedělali. Naopak, jednou Milan podal Heleně přes uličku papír. Šupice ho ihned vyvolala k tabuli a zkoušela. Není důležité, jakou dostal známku, úžasné bylo, že když šel Milan od tabule, otočil se na soušku Šupici a zeptal se .."Prosím a poznámku nedostanu?"..třída řvala, zkoprnělá Šupna zírala, za okny se třásly stromy smíchy, ptáci padali na záda a svět byl na chvilku růžový. Skončilo to dvojkami s chování a asi vyhrál Milan, protože měl přes sedmset poznámek. Cestou domů už to bylo horší. "Já půjdu s tebou k vám"..nabídl Milan.."Tak jo a já půjdu pak s tebou.." přijal Jurka. Navzájem to svedli na sebe, u Jurky tvrdil Milan že za všechno může on, u Milana Jurka svalil vinu na sebe. Nařezáno dostali oba. Bylo to poprvé kdy byl Jurka od táty bit Ale ne naposled. To už je dávno pryč. To už není pravda. Teď jsou v sedmé třídě a paní slečna učitelka Živičná rozzářila trpké životy chlapců v sedmé Á, krutě postižených začínající adolescencí. To vám byly časy. Tak třeba přírodopis a blanokřídlí. Chutě trhali mouchám a jinému létavému hmyzu křídla, galantně připravovali tyto vzorky holkám, které se těchto radostí štítily, a tetelili se nedočkavostí a vzrušením, až na ně dojde řada a slečna Živičná s odvážným výstřihem zabrzdí u jejich lavice s mikroskopem, nakloní se nad něj a zaostří...snad to i věděla, že kluci pochopitelně ostří také, nicméně na kresbě křidélek jejich zraky nespočívaly......Ach jo. Nebo taková podzimní pracovní výchova. Pěkně ve dvojicích přejít půl města, přes šedivé náměstí s kdysi renesančními, barokními a jinými měšťanskými domy, skrz podloubí obehnaná dřevěnými ohradami, otlučenými omýtkami, kolem mariánského sloupu s andělem, kterému kdosi ulámal pískovcová křídla, pod mikroskop těžko....přes vytlučenou silnici k poště se spoustou mříží do nitra sadů pana Jiráska, kterým vévodila obrsocha Rudoarmějce se zdviženým samopalem a blembákem na hlavě,až na školní zahradu, která byla hned v sousedství další základní školy. Pionýrské.Vesmírný Zrzek si vzpomněl na léto, hřál a svítil co to šlo a slečna Živičná odhodila svetřík, poté tričko a v růžové podprdě a volné sukni bosky proplouvala pod jabloněmi, na jejichž větvích lákavě dozrávala jablíčka pokušení. Chlapci ryli záhony, s očima upřenýma na tu krásu světa, holky se hrabaly v cibulkách tulipánů a hyacintů, Kubíček vyhrál sázku a sežral žížalu...a přesto byl Mír a český národ byl už téměř rok mistrem světa. Za což mohli hokejisté.To vám byly chvíle, kdy Jurka zapomínal na trable s maminkou i Svědky Jehovovými a skoro věřil, že přesto existuje Bůh, ale určitě to není ten odporný Jehova, který pouze přikazuje, zakazuje a straší slušné lidi koncem jejich světa.....V literatuře se učivo točilo kolem Mladočechů, povinná četba se už skoro dala číst, zeměpisné šířky a délky obepínaly glóbus a spojovaly jednotlivé světadíly navzdory mořím a oceánům, organická chemie přinášela neobvyklé zápachy, výbuchy a ohně, v matematice naštěstí ještě nepřišla doba logaritmů a integrálů, v dějepisu bylo konečně zrušeno Marií Terezií nevolnictví a spousta svobodných čechů odešla do Zakarpatské Rusi, kde si koupili půdu a začali rolničit a hospodařit. Občanská nauka stále potvrzovala vedoucí úlohu Strany Rudých Makovic a v Tuzexu se objevily džíny.Ze Sovětského Svazu prijéchaly patnáctileté holky basketbalistky. Jurka podruhé v životě pocítil to nádherné mrazení a zároveň teplo, kdy by kolem vás mohl zmrznout a znehybnět celý svět a vy budete v úžasu stát a dívat se na jediný objekt vašeho zájmu. Jmenovala se Nataša. Fakt, nekecám,Nataša. Ten úžasný, srdcervoucí dvojtakt, ta ladná a přesto důsledná obrana i impozantní přechod do útoku, hebké a zároveň rasantní nenucené střídání....to vzrušující doskakování...Ach Natašo...jen ta střelba, ta střelba ty ruská krasavice s hedvábně žlutým, bimbajícím se copem a bimbajícími se těmi...no...ale zamilovaní dokáží odpustit mnoho chyb, protože je nechtějí vidět, nemohou vidět, jsa slepí.... Organická chemie a snad i anorganická v Jurkově těle prskala gejzíry endorfínů propletených i popletených dohromady s testosterony, tohle bylo mnohem silnější než drncání skleslé hlavy na ramínku Šárky, vracející se ze ZOO. Vždyť v té době byla nejerotičtější ženou Fifinka z Čtyřlístku, ve své krátké sukýnce! Tohle, tohle bylo vzplanutí, požár...Jurkovi se literárně tajil dech a kdyby tenkrát znal filmy pro pamětníky, jistě by použil nějakou nesmrtelnou repliku Oldřicha Nového, oh Natašo.... zatím si však musel vystačit sám se sebou. Nataša po vyhraném utkání v basketu odkráčela s ostatními děvčaty z palubovky do šaten. Přišla bezesná noc plná snů! Zmatek, který vzhled ruské carevny krásy v Jurkovi vyvolal, pokračoval i druhý den, kdy byl na programu rusko - český frončaft, pardon družba...ano DRUŽBA...a Jurka nehledě na invazi spojeneckých vojsk v roce 68, na tu sprostou okupaci otčiny, ucítil v listopadu, kdy byla říjnová revoluce, květnové šeříky vysvobození....a naděje. Bude si s ní dopisovat. Byl to krutý týden. Neznaje ničeho z kapitol lásky, fyzické lásky mezi mužem a ženou, protože láska je&nbsp;pojem obecný&nbsp;a zahořet láskou můžeme v podstatě k čemukoli....zmítal se Jurka v podivně opojném vnímání reality...vždyť i listopad byl náhle krásný měsíc, včetně plískanic a tělocvikáře Plácala....ano, získal adresu Nataši - Moskva atd. - poprvé v životě zalitoval, že ruštinu flákal z principu...seděl doma, v pokojíčku u stolku s rozsvícenou lampičkou, táta už zase trénoval v restauraci "Sparta" znakovou řeč, poslední dobou stále častěji i bez strejdy Karla, mamka ležela v ložnici za zdí a Jurka, chroustaje jeden konec propisky, snažil se tím druhým koncem položit své srdce do řádků v azbuce....potácel se mezi slovíčky a divokými představami, zkrátka totálně blbnul, navíc překvapován zákeřnou erekcí.. Za čtrnáct dní už se ale jeho pohled na svět naštěstí začal pomalu vracet do starých mladých kolejí. Jen ta erekce vydržela. Čekal sice netrpělivě, jako garnitura vládnoucích Rudých Makovic, na odpověď z Moskvy...nicméně Míla a Frantík byli mnohem reálnější, dokonce i nová Mílova sestra Simča byla blíž na očích...to bylo asi nejpodstatnějším přínosem a změnou, která nastala po srdečním požáru k Nataše se špatnou střelbou na koš, ale jinak ideálem se vším všudy...Jurka si uvědomil přítomnost holek na světě. I ve třídě si náhle všiml, že téměř polovina žáků je ženského rodu...ne, že by o nich dříve nevěděl, ale začal si jich více všímat a odhadovat, zda by se i mezi domorodkami nedala nalézt taková, jež by dokázala způsobit nějaký ten ohníček, který byl tak nezvykle příjemný a opojný.....odpověď přišla začátkem prosince. Ale okolnosti způsobily rychlý konec poštovní známosti. Mamka na tom byla dost zle, bylo jen otázkou času, kdy se její stav přiblíží bodu, kdy bude nutná hospitalizace v blázinci, jak léčebnu pro duševně choré nazývali všichni takzvaně normální lidé v dosahu Jurkova rádiusu. Časem si zvyknete na všechno, a tak stupňující se výstupy a záchvaty horečnaté aktivity mamky, střídající se z absolutní vyčerpaností a depresí, prokládané naprosto nesrozumitelnými litanijemi o katastrofě spojené s konce světa či nezbytností zachraňovat Sodomu i Gomoru naráz, nechávaly Jurku relativně v klidu. A to se právě nemá. To je zákon. Starý nebo nový, je to tak. Když už si myslíte, že je vyhráno, přijde náhlá smršť, která vás minimálně zase srazí na kolena. Přišel na to taťka. On věděl, že za mamkou stále chodí Svědci Jehovovi, pan Lovoš i pan Hadík, paní Dvojitá i paní Usmrknutá, a babička Olga dokázala vždy mámu tak rozhodit, že bylo s podivem, jak dlouho to táta snášel. Ale ten večer vybuchl. Zjistil, že v rodinné skříňce, ve které byly uloženy cennosti, vlastně nic nezůstalo. Milí Svědci šířili jedinou svatou pravdu o přicházejícím Armageddonu, v roce 1975, ale zároveň se neštítili, brát si od naší mamky zlaté prstýnky, brož z doby carevny Kateřiny, památku po prababičce ze Zarkaptské Rusi, kterou ani Němci neukradli, peníze i prstýnky s kameny, jejichž pravou hodnotu zatím nikdo neznal, prostě mamka ve své pomatenosti a slepé víře, přesvědčena o tom, že majetek je zhoubný a mamonářsky nebezpečný, rozdala jej či vyměnila za svaté obrázky a jiné úžasné "artefakty", dokládající věrohodnost učení Svědků Jehovových...Táta zuřil. Tak jako nikdy. Bylo ho slyšet určitě až na ulici. Jakpak také ne, vždyť on dostával úžasných 1.800,- netto za práci elektromontéra u Pozemních staveb a mamka, jakožto socialistickým státem uznaný invalida, téměř nic. A teď tohle. Táta na to přišel díky blížícím se vánočním svátkům, které chtěl pro Jurku postaru slavit doma se stromečkem, vánočkou i kaprem. Zkušenost z minulých vánoc, spojených s porážkou prasete a invazí Jehovistů s naditými taškami, ho nadobro vyléčil z představy, že když mamce ustoupí, něco se změní....ano, změnilo...teď už měla Jurkova rodina pouze motorku, zahrádku na úpatí Mostné hory, propachtovanou od Svazu zahrádkářů, Jurkovo kolo a složenky na splácení půjčky a nájmu za byt. Ty ubohé úspory a rodinné památky a poklady byly, jistě v dobré víře a pomoci bližnímu, rozebrány. Lítalo nádobí, odnesla to skleněná výplň dveří a zrcadlo na chodbě. Pak táta odešel do restaurace Sparta. Práskl dveřmi. Vyděšený Jurka zůstal doma s mamkou sám, uprostřed střepů..."Co koukáš! Co na mě tak KOUKÁŠ?!"křičela máma na Jurku, který pomalu ustupoval do chodby. "Nenávidím vás! Nenávidím!!" Jurka už byl v pokojíčku. Zase se třásl po celém těle, neschopen na cokoli se soustředit. Stál u svého stolku a držel se opěradla židle."Jiříčkůů"...ozvalo se po chvíli z pokoje. Mamka teď měla úplně změněný hlas, takový přehnaně sladký.Opatrně a pomalu prokličkoval mezi střepy zpět do obývacího pokoje. "Že mě máš rád, vidˇ", Jurka mlčel, měl maminku rád to ano, ale v takových chvílích ne, to se jí bál a vztekal se na ni. "Že mě máš rád!" Jurka polk, úplně cítil, jak se v něm všechno vzpírá, jak tuhne, jak vzdoruje, jak v tuto chvíli mamce nerozumí, nechápe ji a proto ji nemá rád. "Nemám" vykřikl..."Nemám abys věděla"..."Nechci s tebou chodit na shromáždění"...Růženka stála chvíli jako opařená. Pak se rozeběhla k Jurkovi. Jurka začal utíkat. Zavřel se v pokojíčku a držel vší silou kliku dveří, aby maminka nemohla dovnitř. "Takhle ty tedy!"...tlak na kliku povolil. Jurka seděl na posteli, klepal se vztekem i strachem zároveň a díval se na zavřené dveře pokoje. Skze krupičkovaté sklo viděl siluetu maminky, jak se rychle pohybuje na chodbě. Bylo mu líto co řekl a zároveň jako by byl pyšný, že se dokázal mamce postavit a říci jí to, co jí chtěl říci už dávno. Že nechce být Svědek Jehovův, že se nechce učit odpovědi na otázky, že nechce aby přišel konec světa, že nechce, aby nebyly vánoce a narozeniny.....že...ne.Dveře pokoje se otevřely. Maminka v nich stála s divným ohníčkem v očích a v ruce držela jeho zimní bundu a síťovku, ve které byly dvoje Jurkovi světle hnědé punčocháče. "Proklínám tě!" s těmi slovy natáhla ruku před sebe a naznačila tak, aby si Jurka síťovku vzal..."Proklínám tě a běž!"... druhou rukou ukázala na dveře do bytu. Dodnes Jurka neví proč to bylo tak, ale pomalu vstal, beze slova uchopil síťovku a bundu, protáhl se kolem mamky, která z něho nespouštěla oči, a vyšel na chodbu domu. Dveře se prudce zavřely. Byl sám. Byl na celém světě úplně sám a neměl to komu říct. Od malička mu říkali co má a co nesmí říkat jinde. Slyšel to od táty, slyšel to od mámy i babičky, pořád v sobě nosil tolik otazníků i vykřičníků a nebyl nikdo, komu by je mohl beze strachu a úplně otevřeně sdělit."Přibližuje se vaše vysvobození...avšak když se to začne dít, vzpřimnte se a pozdvihněte hlavy"...Jurka sešel těch osm a osm schodů, otevřel domovní dveře a vyšel na tmavou studenou ulici, skromně osvětlenou žlutými světly prosincových lamp. Byla mu zima i horko zároveň. Oblékl si bundu, pevněji sevřel ucha síťovky a vydal se na cestu směrem dolů, pryč, nevěděl kam, vlastně mu to bylo jedno,věděl jen, že musí pryč, pryč odtud, daleko....pryč. Daleko však nedošel. Už u třetího domu v jejich ulici pro slzičky neviděl. Utíral si nos do rukávu a otáčel se stále častěji dozadu, zda ho mamka nebo kdokoli jiný nezavolá. Bylo ticho, a studená vlhká tma ještě více to ticho podpírala a zvětšovala tak Jurkovu opuštěnost. Za taťkou do hospody "Sparta" se bál jít, měl ještě v živé paměti to, jak táta křičel, rozbíjel nádobí a potom bouchl dveřmi. Došel až k poslednímu domu v ulici. Tady se musí rozhodnout. Když vykročí, už se nikdy nevrátí. Byl přesvědčen, že se nelze vrátit, nemůže se už vrátit, ale zároveň neměl kam jít, jedině k babičce do Čebrodína, ale kam má jít teď, dnes večer. Zastavil se pod žlutě blikající lampou, která svým pravidelným zhasínáním a rozsvěcením nabízela možnosti...běž - nechoď - běž - vrať se...běž...třásl se a váhal. Pro slzy ani neviděl paní Bachovou, maminku Jurkova spolužáka Ludvíka, která vyšla ze vchodu onoho posledního domu, vynést smetí do popelnice. "Copak tu děláš chlapče?"...řekla překvapeně a zastavila se. A Jurka se v tom okamžiku, kdy uslyšel ženský hlas, rozplakal nahlas, plakal tak, až upustil síťovku s hnědými punčocháči do ušlapaného sněhu a paní Bachová přistoupila až k Jurkovi, ohnula se pro síťovku a s pohledem upřeným do Jurkovi tváře a se slovy..."Ale to je Jurka!"... ho objala kolem ramen a Jurka se chytl paní Bachové, zabořil svůj obličej do jejího těla a celý, celý by se v tu chvíli nejraději utopil v tom teplém cizím ženském těle, tak strašně moc potřeboval někoho se dotýkat, tak moc a tak úplně dlouho mu chybělo obyčejné maminčino a tatínkovo pohlazení a pomazlení, tak jako nikdy se potřeboval schovat v náručí... a tak se držel úplně pevně paní Bachové, a pažemi objímal její tělo a s hlavou zabořenou do jejích ňader se k ní tiskl a už ani neplakal, už ani plakat nemohl, jen křičel a křičel a přerývaně škytal jednotlivá slova do svetru paní Bachové...U Bachů bylo teplo a celým bytem vonělo cukroví. Paní Bachová zavedla Jurku k Ludvíkovi do pokoje, dala mu čistý kapesník, krásně složený, a řekla mu, ať se posadí, že hned udělá teplý čaj, který je nejlepší, když je člověku zima. Jurka seděl na okraji křesla v Ludvíkově pokoji s hlavou sklopenou a neříkal nic. Jen občas škytl a trhaně se nadechl. Z obývacího pokoje byl slyšet hlas paní Bachové a pana Bacha, který pracoval ve věznici a hlídal tam vězně. To věděl Jurka od své maminky, a také věděl, že paní Bachová ležela s jeho maminkou ve stejné porodnici, na stejném pokoji, a že ležely&nbsp;vedle sebe, a&nbsp;jednou si sestřičky popletly miminka, a tak se stalo, že Jurkova maminka kojila maličkého Ludvíka a paní Bachová zase kojila Jurku. A když na to přišli, tak se všichni náramně zasmáli. A teď Jurka sedí v Ludvíkově pokoji, a kdyby se tenkrát, téměř před třinácti lety na tu chybu nepřišlo, ta by Jurka byl dnes Ludvík a seděl by ve svém pokoji, ve svém křesle a díval by se na své nádherně modré, a červené, a mramorované, a pruhované i strakaté, a také úplně černé rybičky, které by plavaly v jeho akváriu, postaveném přímo proti místu, kde teď Jurka seděl. A pan Bach, vysoký a hubený pán, vyšel z obývacího pokoje a oblékl si dlouhý hnědý kabát a řekl Jurkovi..."Ahoj"...a vyšel ven, na společnou chodbu domu a paní Bachová přinesla Jurkovi hrnek teplého čaje a na talířku cukroví, které tak krásně vonělo...a honem pospíchala na chodbu za panem Bachem, který mohl být Jurkovým tatínkem, kdyby na to tenkrát nepřišli, a něco mu povídala, ale tlumeným hlasem....a Jurka by stejně nic neslyšel, protože se díval na tu nádhernou oražovočervenou rybičku, jak pluje akváriem a na konci ocásku má dlouhý červený,černě olemovaný meč, a tlamičkou nabírá zrnka písku ze dna a zase je vyplivuje a Jurka věděl, že kdyby se mohl vrátit domů, že by určitě, ale určitě také chtěl akvárium, takové jako má Ludvík Bach, jeho spolužák... Paní Bachová zavřela dveře do bytu a usmála se na Jurku..."Už je ti líp?"...Jurka jen rychle zakýval hlavou, protože nemohl odpovědět. Měl plnou pusu vanilkových rohlíčků a navíc si všiml, že v jednom ze zadních rohů akvária plavou sliny. Paní Bachová vešla do pokoje, klekla si k akváriu, podívala se na Jurku a vidíc jeho udivené, od pláče zarudlé oči, řekla..."To je pěnové hnízdo, staví si ho tihle"...a ukázala prstem na modrou rybičku, plující právě podél předního skla akvária..."čichavci". Jurka zakýval hlavou a napil se čaje, aby mu rohlíčky lépe sklouzly do krku. "A támhle to jsou čichavci perleťoví". Ti byli nádherní. Opravdu. Leskli se a třpytili a kropenatěli se takovou zvláštní červenohnědou a žlutou a zlatou barvou a měli tmavý, skoro černý&nbsp;proužek uprostřed těla, takovou čárku&nbsp;od hlavy až po ocas a měli dlouhé fousy, dva, a těmi fousisky ohmatávali rostlinky a písek na dně, jako by to byly jejich ruce. A pak si Jurka všiml, jak si ten větší a více vybarvenější modrý čichavec&nbsp;loknul vzduchu nad hladinou a plaval do toho zaplivaného rohu, a tam vypustil bublinku vzduchu, a ona nepraskla, ale spojila se s ostatními bublinkami, které dohromady tvořily hnízdo pro budoucí čichavčí miminka. "No nazdar"...Jurka sebou prudce trhl, až několik vanilkových rohlíčků spadlo na tmavě zelený koberec. Na chodbě stál pan Bach a Jurkův táta.s řídnoucími vlasy pečlivě sčísnutými dozadu a jemným náznakem kohoutka vpředu. Cítil, jak těžkne, jak nemůže ani pohnout rukou, natož vstát a jít k němu. Ke svému tatínkovi, kterého měl tak rád. Byl pro něj vzorem, útěchou, jistotou,&nbsp;hrdinou...Jenže z hrdiny byl hrozně nepříjemně cítit alkohol..a Jurka cítil spolu s láskou i strach a ten alkohol, nejistotu, náhlý...ostych......pan Bach kývl na paní Bachovou. Vstala, pohladila Jurku po vlasech a odešla se svým mužem do obývacího pokoje. Táta se na Jurku smutně usmál a natáhl pravou ruku směrem ke svému synovi..."Pojď....domů....Pojď...Jurášku...půjdeme domů...". Rybičky v osvětleném akváriu si hleděly svého..."Táto......tati...máma mě proklela...". Jurkovi se do očí znovu tlačily slzy. "Proklela a vyhnala...". "To...nic....víš,...že je....nemocná....ona..to tak.....nemysle...la....pojď...". Jurka vstal a s hlavou sklopenou došel k tátovi. Objali se. Objali se tak, jak už se potom nikdy v životě neobjali...tak pevně...chlapsky...úplně...bylo v tom objetí víc, než za milión slov...bylo v tom pochopení, soucit i cit, přátelství, opora i lítost, všechno ....bylo to objetí, na které si Jurka vzpomněl pokaždé, kdy po více jak třiceti letech objímal takhle své synky, když přišli k němu domů ze školy...objímal takhle své syny pokaždé, každý den , když se loučili a oni odcházeli ke své matce...Stáli tam, na úzké chodbě cizího bytu, bytu pána, který hlídal ve věznici vězně, který mohl být klidně i Jurkův táta, kdyby se tenkrát na tu výměnu v porodnici nepřišlo, ale ne, to by nešlo, nikdy by Jurka nemohl obejmout pana Bacha jako svého vlastního tátu.....objímali se, drželi se...&nbsp;a mlčeli...Mlčeli i cestou zpět...cestou zasypanou novým, čistým bílým sněhem, který se leskl v maličkých jiskřičkách odrážejících svit pouličních lamp....táta občas lehce zavrávoral, Jurka šel půl kroku za ním a vůbec, ale vůbec si nedovedl představit, že by měl s mámou ještě kdy promluvit jediného slova...blížili se k domovu...blížili se peklu..blížily se vánoce...blížili se k nebi....blížil se konec studeného roku 1973....blížila se noc...a den. Ještě té noci maminku odvezla sanitka. Táta uklízel střepy a Jurka pomáhal. Mlčeli. Druhý den zůstal sám doma. Měl horečku a tak do školy nešel. Ležel ve své posteli a snažil se číst Rychlé Šípy...ale po chvíli se přistihl, jak sice čte, ale smysl slov mu uniká...stále se jeho myšlenky vracely k včerejšímu večeru...k mámě...paní Bachové...tátovi...i k tomu, jak se máma bránila, jak křičela a prala se s panem doktorem, tátou i saniťákem..a až po injekci ji téměř odnesli dolů, do sanitky zaparkované před jejich domem. Jak sousedé vykukovali z oken, jak se schovávali za záclony, když k nim Jurka zvedl hlavu, jako on o prvního Máje...jak stále sněžilo...a jak si Jurka připadal jako by byl v kleci..."jako v kleci..." říkal si Jurka. Odložil sešit, zavrtal hlavu do polštáře a snažil se usnout. Nešlo to i když silou držel zavřená víčka. Po chvíli vstal, uvařil si čaj a z knihovničky vytáhl knížku Poslední mohykán. Zkoušel si číst o Unkasovi z kmene Delawarů, těch, kteří mají ve znaku posvátnou želvu, ale ne...taky to nešlo ..tak jen ležel, díval se do stropu a snažil se nemyslet na nic. Ale myšlenky ho pronásledovaly stále, bylo to horší než výprask od táty. Ten alespoň skončil. Bolel, ale pak bylo hotovo. Tohle bylo tíživé, svazující a nedalo se tomu nijak uniknout. Jako v kleci. Znovu si vzal sešit Rychlých Šípů..prohlížel si jednotlivá políčka obrázků....a...náhle věděl...věděl jak si bude říkat...tak jako indiáni dostávají svá jména podle vlastností nebo svých skutků...tak on bude Ježek...prokletý Ježek v kleci. Záhada hlavolamu. Nikdo se nedoví, co ví on. Nikomu se nepodaří vyndat a proniknout do jeho tajemství. Ano...Ježek..Ježek v kleci. A s tímto novým jménem, novou přezdívkou usnul. Usnul a spal po zbytek dne a celou noc. A za týden už mu bylo dobře, ale do školy stejně nešel, blížily se vánoce a táta teď byl pořád doma a chystal se, že o sobotě a neděli vymalují celý byt. A také že vymalovali, no hlavně taťka, Jurka Ježek jen pomáhal...a každá stěna měla svůj odstín, svůj tón a na každou stěnu táta nanesl válečkem jiný vzor a pak byl doma stromeček a kapr ve vaně a táta udělal mísu bramborového salátu a v kuchyni naklepával řízky a přijela babička z Čebrodína a přivezla krabici cukroví a ještě jednu krabici a v té byly ty maličké svatební koláčky a všechny byly s mákem a Jurka Ježek je ujídal každý den až do Štědrého dne, kdy ozdobili s tátou stromeček a zapálili prskavky a svíčky a pod stromečkem našel Jurka&nbsp;dárek, a byl to úplně fantastický kazetový magnetofon JVC až z dalekých ostrovů, až z Japonska. A na návštěvu za Jurkou přišel Míla co bydlel nad ním a dohodli se, že si budou posílat každý večer signály vyťukávané Morseovou abecedou do trubek ústředního topení a Míla měl akvárko a dostal k vánocům nové, větší a to staré dal Jurovi a už se blížil Nový rok a táta se zeptal Jurky jestli chce, že může jet s ním za maminkou do ústavu, do blázince. A Jurka nevěděl, zda má jet, vlastně vůbec nechtěl mámu vidět,&nbsp;ale nakonec řekl..."ano táto...tak jo.."...a tak nastoupili do vlaku, do kupé. Byl poslední den v roce, Silvestr, a když vystoupili z vlaku, tak na nádraží z toho samého vlaku vystoupila babička Olga, máma mámy.........a tak jí táta pomohl s taškou a mlčky došli do blázince, na vrátnici, kde se nahlásili a šli dále...k pavilónu č.11. Už za prvními mřížemi dole u vstupu do do šedivého domu s oprýskanou omýtkou a bílými mřížemi ve všech oknech, udeřila Juru do nosu ta charakteristická směsice potu, moči a dezinfekce. Na mezaninu další mříže, které odemkla přísně vyhlížející v modrobílé uniformě oblečená zdravotní sestra s čepečkem, uchyceným ve vlasech spoustou černých sponek. Za dveřmi v druhém patře další mříže. Za nimi dlouhá, do výšky jednoho metru, bíle vykachlíkovaná chodba. Táta zamířil na sesternu, babička Olga zamířila na jisto. Jurka zůstal chvíli na chodbě ženského oddělení duševně nemocných sám. Podél špinavé zdi se šourala dívka v modré, umatlané teplákové soupravě a vytřeštěnýma očima sledovala jeho oči. Musel uhnout pohledem, stísněný pocit narůstal, naštěstí otec vyšel ze sesterny a pokynul Jurkovi aby šel za ním. Šli do takzvané návštěvní místnosti, kolem pootevřených dveří do jednotlivých místností se železnými postelemi, na kterých bylo vidět posedávající i polehávající pacientky v modrých teplákových soupravách.Ve "společenské místnosti" už babička Olga stála u okna a bylo ji slyšet, jak hlasitě říká.."Musíš....musíš..... ty Růžo... musíš věřit !!!..a z tašky vytahovala do ruličky stočené Strážné věže"...Jurka uviděl svou mamku, vlastně ji hned nepoznal, viděl jen schoulenou ženskou postavu ležící na špinavém hnědém linoleu, u litinových žeber topení, s hlavou schovanou za lokty. Měla na sobě tutéž modrou teplákovou soupravu jako všechny pacientky. Máma se vůbec nehýbala. Skloněná babička Olga nepřestávala důrazně mluvit a přitom začala šťouchat do ležící dcery. "No tak Růžo!!!"..Táta přiskočil ke své tchýni a prudce ji chytl za rameno..."Tak tohle ne!!!.... to ne!!!..."..a smýkl babičkou stranou. "Nechte Růžu napokoji!!!...Copak vám nestačí, že jste ji dohnali až sem!?!"..táta už téměř křičel. Ve dveřím místnosti se objevily dvě dozorkyně, lepší a přiléhavější pojmenování pro tento druh zdravotních sester opravdu nebyl..."Copak se tu děje"...studeně a přísně pronesla jedna z nich...táta pustil babičku, otočil se na sestru a tišším hlasem požádal o vyvedení babičky Olgy z návštěvní místnosti..."Co si to dovoluješ ty neznabohu"..začala křičet Olga.."Já jsem jí dala život a tys jí ho zničil..", Jurka to celé sledoval jen jako by z dálky, stále se nemohl odtrhnout pohledem od ležící mámy, zdálo se mu, že mezi lokty kryjícími hlavu pokrytou žlutými slepenými vlasy vidí jedno maminčino oko, které se na něj dívá. Udělalo se mu špatně. Cítil, jak se začíná třást a že bude zvracet. Druhá dozorkyně odvedla Jurku chodbou na schodiště za mříže. Mlčela, stála vedle Jurky a střídavě se dívala na něho a zpět chodbou k návštěvní místnosti. Táta přišel za chvíli. Beze slova vyšli před dům, mříže i dveře zaklaply. Ostrý studený vzduch přímo štípal do nosu. Jaký kontrast s tím zápachem uvnitř. Stáli venku před domem s mřížemi, kolem ležel bílý sníh, plný stop vran a jejich trusu. Ony samy posedávaly tiše na okolních jírovcích, které, zbaveny svého listí, tmavými větvemi dotvářely ponurou náladu místa. "Vlak jede až za hodinu..."...položil táta Jiří dlaň na synovo rameno. Šli mlčky kolem potlučených baráků. Jurka jen odhadoval kolik potlučených lidí je uvnitř. Mhouřil oči do studeného a přesto oslepujícího slunce, které pomalu klesalo do výšky jejich hlav. Na nádraží byl otevřený bufet. U jednoho špinavého umakartového stolku blízko rozpálených vysokých kamen, na kovových stoličkách seděli ajzlboňáci, kouřili, pili pivo a hráli karty. Ostatní stolky byly prázdné. V umatlané skleněné vitríně vedle výčepu měla stará hospodská tatranky, koulovitá lízátka, žvýkačky Pedro a cigarety. Táta si zapálil cigaretu značky Mars. Jiné nekouřil. "Nechceš aspoň limonádu?"...přerušil táta Jurkovo pozorování<BR>holubů, kolébavě cupitajících po peróně za prosklenými dveřmi a hledajícími drobečky k snědku. "Tak jo...", vlastně neměl žízeň, jen chtěl něco říct. To ticho mezi otcem a synem bylo těžké, hutné a svazující. "Jednu limonádu...tady pro..kluka"..."A pán si pivečko nedá?!"...zaduněla černá tlustá hospodská a zároveň vypustila z úst bělošedý kouř. Cigareta jí visela elegantně přilepena na spodním odulém rtu, křiklavě zvýrazněném rudou rtěnkou. Jurka se otřásl. Nikdy, on nikdy nebude kouřit a pít pivo. Nikdy nebude chodit do hospody. Nikdy. Kdyby jen tušil...nikdy neříkej nikdy....."Tu máte"...nazelenalá limonáda značky Amara se líně pohupovala v půllitru s velikým uchem.<BR>"Dostanu korunu šedesát!"...zadunělo to třikrát krátce za sebou a hospodská si přeměřila zamračeným kukučem půllitry u stolku karbaníků..."Jencku!! Jencku?!...Ještě jedno?!"...zahřímala..."A rum!"...neslo se ozvěnou od vousatého chlapa ve vaťáku a filcovaných holinách, sedícího zády k výčepu. Jurka se pokusil napít. Mentolová chuť a krásný daktyloskopický otisk prstu se všemi papilárami u místa, kam směřovala jeho ústa, byla jen poslední kapkou v rozhodnutí se nenapít. Pocit, že bude zvracet byl zpátky. Táta dokouřil krátkou cigaretu Mars. Stáli trochu bokem výčepního pultu, blíže ke kamnům, od kterých šlo příjemné teplo. Jurka nechtěl jít ani ven na mráz ani být uvnitř smradlavé putiky. "Pojď blíž ke kamnům, sedneme si...", táta si rozepínal tmavý tříčtvrteční zimní kabát a stáhl si šálu z krku. Jurka se sklopenou hlavou a nazelenalou Amarou šel za ním ke stolku u kamen. Ob jeden stůl mazali karty nádražáci. Jurka si sundal bundu, přehodil přes kovové opěradlo židle a přisedl k tátovi. Táta si přejel oběma rukama po obličeji, nahoru dolů a promnul si oči..."Copak?!..nechutná?"...usmál se na Jurku..ten ukázal prstem na flek o velikosti mexické pětikoruny...táta neřekl nic. Díval se zamyšleně před sebe na umakartovou, počmáranou a různými nápisy poškrábanou desku stolku, ale Jurka viděl, že táta nic nevidí ani neslyší, že má jen otevřené oči, ale není s ním, je tam, tam za plotem, za zdí, tam za mřížemi, v návštěvní místnosti, kde leží na zemi jeho láska, jeho žena Růženka a ona tam leží a nepoznává ho....kolik asi plánů měli ti dva, když spolu začali tenkrát, v roce 1957, chodit? Jurkův táta byl tenkrát na vojně u Péesáků. Pohraniční stráž. Sloužil v Aši. Základna byla v Chebu. Ostře hlídané pásmo. Za drátama byl kapitalistický nepřítel. Fašisti. Vrahové. Tak to Jurku učili ve škole. A mamka?! Chodila pěšky přes louky a les z malé vesničky Třebové do šest kilometrůbvzdálených Popelic, kde byla základní škola. V létě na kole, v zimě pěšky, do školy, učit děti číst a psát a zpívat, a šest kilometrů zpátky. A pomáhat s dobytkem, s drůbeží, se zahradou. Seznámili se úplnou náhodou na maškarním bále v Perlovicích, ona šla na bál s polským vojákem, on s partou vojáků z jejich čety. Psali si celý rok, než on skončil základní vojenskou službu, vrátil se pracovat do Prahy, do Měšťanské Besedy, jako elektrikář, ona získala místo učitelky v Perlovicích. Koupil si motorku, aby za ní mohl každý víkend jezdit. Vzali se první jarní den. 21.3.1960 na Staroměstské Radnici v Praze. Jurka má ještě schovaný účet za svatební hostinu z&nbsp;Obecního domu - 2.227,60. Den po jeho dvacátých druhých narozeninách. Na svatební cestu jeli vlakem , měli sebou kola a stan. Jižní Čechy. Tábor, Hluboká, Domažlice. Čertovo jezero. Čekali a šetřili na byt. Čekali na dítě. Narodilo se za necelé dva roky. Dvakrát prodělalo zápal mozkových blan. Ve dvou měsících a ve dvou letech. Jejich radost a plány přerušila okupace o šest let později. Jednou jedikrát spolu všichni tři jeli k moři. Od té doby uteklo pět let. Pět strašidelných let, kdy Růženka postupně ztrácela poslední zbytky zdravého rozumu. A teď leží tam, tam za zdí. V modrých teplácích na špinavém linoleu. Snad tohle všechno bylo v těch velikých tátových očích, když seděl vedle svého synka v zakouřeném špinavém bufetu a díval se nepřítomným zrakem na umakartovou desku stolku... "Potřebuju čůrat tati"...trochu sebou trhl..."Jo...jo tak pojď...půjdeme ven.." a táta se zvedl, oblékl si kabát, omotal šálu kolem krku a vyrazil k proskleným dveřím bufetu. Jurka pospíchal za ním. Mamka zůstala zavřená v ústavu čtyři měsíce. Jurka už za ní nikdy s tátou nejel. Nechyběla mu.Táta ano, jezdil pravidelně každou středu. Pod rukou sháněl banány nebo pomeranče, upekl kuře nebo bábovku, vše pečlivě zabalil do Rudého Práva nebo do místního pátečního plátku Proud, k ničemu jinému se stejně ty rádobynoviny plné proklamací o tom, jak se dobře žije, jak se překračují plány a kde která místní komunistická nebo odborářská buňka na počest toho či onoho zase něco oslavila s Rudými Makovicemi. Třeba výročí rozkvetlých máků. Největším odvazem byl ještě tak sport a cvičení hasičů. Pardon, to nebyli Hasiči ale Požárníci! Hasiči většinou hasí, asi, ale co potom dělají Požárníci?! Jurka si tím rozhodně hlavu nelámal. Užíval si teď krásné hodné třídní učitelky Živičné, která dávala vždy známky mírné, při hodinách se bylo možno šeptem bavit, číst pod lavicí už nebylo dobrodružné,četlo se přímo na lavici. V dějepisu zvítězila v carském Rusku dělnická třída, v Československu byla v jednadvacátém založena Komunistická strana a první republika přinesla pouze hlad, bídu a vykořisťování...tak to radši chytře paní soudružka Jabloňová přeskočila a po druhé světové válce a svržení dvou atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki, ve chvilce zvítězila dělnická třída i u nás. V únoru měl Jurka narozeniny. Již k vánocům dostal od taťky kazeťák, snad nebude radioaktivní, když je z toho Japonska. Prý se to ozáření rozpadá věky. Nebyl. Snad. Ale problémem byly kazety. Naštěstí Libor, kluk z jejich třídy měl kontakty a vyznal se. Jeho táta uměl sehnat bony. Peněžní poukázky, za které bylo možno v několika vybraných obchodech republiky koupit nejen zboží z NDR, ale i z toho druhého Německa, SRN. Kazety Maxwell. Šedesátky i devadesátky. Bomba! V rádiu a televizi při různých estrádách bylo slyšet hudbu a zpěv. Vondráčková, Korn, Moravanka, Zagorová, Rezek, nic co by Jurku nějak nadchlo. Byl plný života, energie a v tom pomohl Franta. Frantík co bydlel o patro výš, ale naproti Mílovi. Ten bydlel přímo nad Jurkou ve stejném pokoji. Vyťukávali si po večerem Morseovou abecedou zprávy, ale dlouho jim to nevydrželo, protože Morseovka se šířila i do jiných bytů a pokojů, díky trubkám ústředního topení, kde ostatní nájemníci neměli pokoj na sledování Jirků a Helenek, natož na nedělní chvilku poezie. Nejlépe v přesvědčivém podání Jiřinky Švorcové nebo pana Strejčka. Nemyslím tím strejčka Jedličku, ten nevystupoval v nedělní chvilce poezie, ten děsil děti svými "hlasovými" zvířátky jindy. A dotoho svobodného / prezidentem byl Svoboda / dění a poklidného plynutí času bezčasu, přinesl Frantík vinylové desky, které jeho táta, co pomáhal stavět cukrovary po světě, přivezl z cest svým dvěma krásným dcerám. Franta měl totiž ještě dvě ségry. Anku a Manku. Manka byla nejstarší, už devatenáctiletá černovlasá a černookatá kočka a měla prsa. Anče bylo šestnáct, taky černá ale bez. O to vlastně teď ani tak nejde. Ale dojde na to také. Jde o černé desky s dírkou uprostřed. Slade. Sweet. Nazareth. Led Zeppelin. Jethro Tull. Qeen. Beatles. Maďarská Omega nebo Locomotiv GT, to byla jiná káva. Rolling Stone. Deep Purple. Žádné utahané šlágry z televize či rádia. Rádio Luxembourg šlo naladit jen zřídka. Suzi Quatro, Jimi Hendrix, Doors, Black Sabbath...žádný usmolený popík. Bob Marley a Regge, Genesis a Pink Floyd... Energie, hutnej rytmus Sny, sny ... to právě Jurka potřeboval.., to mu chutnalo, jejda....Sny, jak to asi vypadá za drátama, za tou neprůstřelnou stěnou vnitřního vězení, tý klece zvaný republika. Protože neexistovala propojovací šňůra mezi tátovým gramorádiem a jeho JVC Japan kazeťákem, nahrávalo se za absolutního ticha, když táta nebyl doma a sousedé v práci. To šlo zařídit jedině onemocněním. Zahříváním teploměru mezi prsty, pokašláváním a ukecáním táty, že na doktora to není, to spraví jeden dva dny doma. Kazeťák se postavil velmi blízko, blizoučko reproduktoru gramofónu a po zmáčnutí dvou hranatých lesklých tlačítek a opatrném položení jehly na točící se okraj desky nastávala dvacetiminutová nehybnost, co neudělat pro kvalitní nahrávku!!! Jurka téměř nedýchal, ale potom, když bylo hotovo. Kiss. Chrastící a prskající nahrávka s podezřelým šumem v pozadí ohulená v kazeťáku naplno, to přímo svádělo člověka skákat a dupat, točit se, není bližšího výrazu než tanec. Víc než tátovy opery a operety, víc než vzpomínka na maminčin zpěv. Tanec divoký, tanec svatého Víta, taková to byla muzika. A je. Pořád.Byl to záchvat. Bylo to absolutní nadšení. Byl to objev. Byla to láska. Silná, mocná, navždy. Nerozumněl ani slovo anglicky. Nevadí. S Frantou a Mílou si koupili několik bílých triček s krátkým rukávem, všechna tílka na to padla. V drogerii spej na boty, černý. V papírnictví čtvrtky za desetník. Doma obkreslovali ty vlasaté, huňaté zpěváky a muzikanty s hárem na lopatky. Pak nůžky a šablony byly na světě. Ve společné kočárkárně domu slavnostně přikládali šablony na bílá trika a černou barvou na boty stříkali své idoly. Ještě mokrá trika si oblékali, rozpité, matně černé fleky, vzdáleně připomínající obrys něčí hlavy, ale oni byli šťastni. Zahořeli touhou mít dlouhé vlasy. V zrcadlech každé ráno i večer kontrolovali, zda se jejich vlasy alespoň přibližují límcům zbytečných košilí...to byla opojná doba. Už jim raší vousy!!! Smrad ze sprejů se linul barákem, muzika duněla tu z jednoho, tu z druhého pokoje, dospělí prskali pohoršením a zápachem ze sprejů, tělocvikář Razítko je vyháněl se převléknout, ale oni to nevnímali...taková to byla láska, taková vášeň . Naučili se chodit do prodejny Supraphon, prodejny desek na náměstí. Jediné ve městě. Nic. Nic z toho co měl Franta, načerno půjčené z pokojíku svých sester. Vašek Neckář, Kamélie a Štědroň s Chladilem. Nic. A do toho přišla Manka s návrhem, že až se kluci vrátí z povinného lyžařského výcviku, udělají si MEJDAN. Páni, mejdlo....a s Mankou a Ankou! A možná přijde i Simča, Mílova nová ségra! Už aby bylo po lyžáku, stejně Ježek stál na lyžích jednou v životě. Na výcvik se odjíždělo dva dny po Ježkových třináctých narozeninách. Táta prodal zahrádku pod Mostnou horou. A koupil auto!!! Trabant, bleděmodrý Trabant se značkou LT -74:74. Ještě před výcvikem jeli společně do Čebrodína k babičce a dědovi. Ježek dostal knihy o indiánech, oblečení a vzduchovku. Opravdickou vzuchovku na diabolky. Děda jí vlastně koupil na brabčáky a hrdličky, které užíraly slepicím z pekáčku, ale byla Jurkova. A lyže. Sjezdovky. Vázání Kandahár. Modré Elánky. Od babičky dodrncali v teple nového auta pohodlně domů. To bylo mnohem lepší než v mrazu na motorce! Přestože do automobilu foukalo z mnoha děr a zapařená okénka se krapet rosila. To byly jen drobné detaily. Táta každou chvíli stál u okna v ložnici a díval se směrem ke hřbitovu, kde pěkně z kopečka byl zaparkován, aby nebyly problémy s rozjezdem a startováním. První automobil v životě. Padly na něj skromné úspory, zahrádka a peněžní injekce od tátových rodičů. Za zahrádku by táta téměř nic nedostal, byla svazu zahrádkářů, ale díky tomu, že vykopal, vyzdil sklep, postavil dřevěnou chatku a vysadil stromy, tak přeci jenom něco pan Lukšík musel zaplatit.<BR><BR>Míla půjčil Ježkovi gumové, šedivé lyžáky a táta našel ve skříni máminy tmavěmodré šponovky. Míla i Franta odjížděli na lyžák až za čtrnáct dní. Oba chodili na jinou základku než Ježek. Takže vybaven byl Jurka dobře. Ve třídě se nemluvilo jen o lyžařském výcviku. Na přetřes přišla i zpráva o tom, že přijde nový ředitel školy, tělocvikář Berda, komunista a velice přísný a krutý učitel, který prý si na sedmou "A" posvítí...ále co, teď bude celá třída týden na horách, v Kořenově a pak se uvidí....

(více)

07.03.2010 00:41:33 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

1. část / II.

  K moři!  Dovede si to někdo vůbec představit......Jurka tedy ne, protože když u pana Richtera v základní umělecké škole dostala děcka za úkol do linolea vyrýt moře...tomu se říká linoryt, tak dostal Jurka první dvojku a brečel celou cestu domů. Viděl na obrázcích mnohokrát moře a měl doma mušle a škeble a vysušeného mořského koníka, ale vyrýt opravdové moře!!...dlátkem vyryl jednu čáru a pod tou čárou co vedla prostředkem linolea zleva doprava vyryl malinkou lodičku...a bylo to moc zajímavé, plné tajemství a očekávání, ale když to potom pan učitel protáhl lisem s černou barvou, tak se obrázek objevil na papíře téměř celý bílý, jen na malou lodičku a čáru, a tak dostal Jurka dvojku...ale teď to moře uvidí! Na vlastní oči! A bude plavat daleko! A nachytá si koníky a kraba!!!.....jen aby se nepoblinkal v letadle...protože v autobusu se Jurka poblinkal i po prášku...


 


                                             Ten den se blížil. Tatínek byl na maminku ještě víc hodný a maminka také, ale někdy jí zasvítily oči jako panu Hadíkovi a to potom tatínek odešel pryč..."do putiky", říkala mamka...A když dodrncali autobusem do Prahy, na velikánské letiště, nastoupili do velikánského letadla a Jurka se pořád potil, i když měl jen hnědé krátké kalhoty a bílou košilku s krátkým rukávem a  maminka dala Jurkovi prášky tři, ale Jurka stejně neusnul a pozoroval svět z kulatého okýnka…..a za chvilku tatínek Jurku budil a odepínal Jurkovi podobné pásy, jako řemeny na motorce Jawa 250 a vyšli z letadla po schodech a tatínek povídal...."Tak jsme v Burgasu Jurko"...a rozespalý Jurka nevěřil, protože vůbec to letadlo neletělo, ale maminka se smála a říkala..."Vždyť jsi to krásně zaspal"..a Jurka si sám pro sebe říkal, „to už nikdy neudělám, už nikdy nebudu spát, protože pak nic nevím“...kdyby tak věděl, jak  bude toužit po spánku a on nikde…ale to už byli v autobusu a ujížděli z Burgasu pryč a....a pak, pak ho uviděl...“MOŘE!“......úplně modrý, tmavomodrý moře......ale náhle moře zmizelo, protože před ním, blízko silnice někdo postavil ohradu z prken a jak jel autobus rychle kolem toho plotu z prken, tak bylo krásně vidět skrz ta prkna..jakoby tam nebyla..a bylo vidět moře..ale co moře...před tím mořem byl vidět písek a na tom písku byli...“ÚPLNĚ NAHATÝ LIDI.!!!“ 


 


                                            „Ó moře“...bylo hodně živé, mnohem živější než voda na pískovně doma, pořád se hýbalo, lesklo a šplouchalo, pěnilo a slabě hučelo,vlnilo se, utíkalo i útočilo…Jurka pořádal dobrodružné a nebezpečné plavby až dvacet metrů od břehu, do tajemných hlubin, které cítil pod lehátkem, plných mořských koníků, delfínů, velryb, i žraloků. Bez lehátka, zato s brýlemi pod vodu, které sice příšerně tlačily a tahaly za vlasy i kůži, se srdnatě potápěl pod houpající se hladinu, ústa i nos naprosto prosoleny, sledujíc  podmořský život…pravda, moc toho pět metrů od břehu ve zkalené vodě, plné jemného písku, nezahlédl, ale ten pocit!…..ten pocit……Z písku stavěli s tatínkem vysokánské hrady, které později moře bořilo,  zahrabávali se s tatínkem do písku,  hloubili studně a jezírka, sbírali mušle a kamínky, malé vysušené mrtvé kraby…..a znovu do vody….Jurka se snažil koukat pod vodou na ten podmořský svět i bez brýlí, ale to dost štípalo do očí….a občas plavala na hladině medúza, ale neživá...


                                           Spalo se ve stanech s dřevěnou podlážkou, úplné stanové městečko, spousta stanů…..a Jurka spal s jednou velkou holkou, která taky přiletěla letadlem a hned vedle ve jejich stanu spala maminka s tatínkem...a jmenovala se Lenka Cibulová ta cizí velká holka,ale táta i mamka znali její rodiče, takže nebyla cizí, ta holka Cibule... a společně chodili bosky prohřátým pískem přes velikou vinici do otevřené restaurace na oběd i na večeři..a pochod na večeři byl lepší, protože k večeru už tolik nepálil bulharský Zrzek...a ve vinici lezly želvy...a jedli červené a sladké melouny a vařenou slanou kukuřici a hroznové víno a veliké broskve...a všichni z tábora se myli u jedné pumpy s takovým dlouhým korytem se sladkovodní vodou a pak společně jeli autobusem do „Sozopolu“, a tam stáli na náměstí  velbloudi s jedním i se dvěma hrby a několika hromádkami trusu co se dá pálit jako dřevo…..a šediví oslíci hýkali, zapřaženi do malých vozíků se slunečníky….a Jurka jel na oslu, kterého vedl pán Bulhar a tatínek je všechny tři vyfotografoval, jo a  když jeli do toho města, tak Jurka zjistil, že ta dřevěná ohrada, skrz kterou je vidět, je jen kousek od jejich pláže.


pokračuj                           Maminka si koupila slaměný klobouk a tatínek vyřezávanou šachovnici pro svého tátu.. Jurkova dědečka z Brodu, a jedno odpoledne, když rodiče spali, se vydal k té ohradě, ale nic nebylo vidět, a úplně k ohradě se Jurka bál, tak co nejrychleji utíkal podél těch prken, tam a zpátky, mockrát takhle běžel s hlavou otočenou k ohradě, ale tak rychle jako autobus nikdy neběžel...čili nic , jen jednou, ale ve stanu, viděl Cibuli Lenku, když si svlékala plavky...a měla už malá prsa a chlupy...zkrátka to uteklo jako moře a nastal čas odjezdu...a Jurka si musel obléknout krátké kalhoty a bílou košilku s náprsní kapsou a to ráno, co už nešli k moři, tak tam Jurka stejně utekl a díval se na tu spoustu tmavomodré houpající se slané vody a na bíle zpěněné vlnky a snažil si ten pohled dobře zapamatovat, aby panu Richterovi mohl dlátkem do lina vyrýt opravdové moře a vůbec netušil, že podruhé se k podobnému moři dostane až za dlouhých dvacetčtyři let...a cestou zpátky od moře ke stanům objevil u drátěného plotu želvu a ta měla kolem sebe malinké želvičky s žlutohnědou kresbou a Jurka tu jednu želvičku vzal opatrně do ruky...a její krunýř byl úplně měkký..a nemohl se s tou želvičkou rozloučit a tak si ji strčil do té bílé náprsní kapsičky u košile,že si ji vezme domů na památku a bude se o ni starat..


 


Jurka se rozloučil s mořem i se stanem a chystal se spolu s ostatními nastoupit do autobusu, který je odveze do toho Burgasu, odkud odletí domů, zpátky do zakletého království, ale jak říkal tatínek...tady v Bulharsku je to stejné, akorát že mají moře. A tatínek naložil všechny kufry do autobusu, maminka si nechala na hlavě klobouk ze slámy a tatínek vzal Jurku kolem ramen a odvedl ho dál od autobusu do trávy a povídá:..." Jiříku, pamatuješ jak ti bylo smutno, když jsme vloni byli s maminkou u moře sami a ty jsi byl u babičky v Brodě?!"...jak by se nepamatoval.."ano, ano..."...a vzpomínáš jakou jsi měl radost, když jsme se ti vrátili?"..."ano, ano..""..."tak teď běž zpátky do stanového městečka, a tam, kde jsi našel tu malou želvičku...tak tam ji vrať."..a Jurka vyvalil na tátu oči, jak to, že to ví...... a pak se podíval na kapsičku u košile a viděl jak malá želvička hrabe nožičkama a snaží se vykouknout z kapsičky....a šel k tomu plotu do stanového městečka a bylo mu líto, že nebude mít želvičku, ale cestou, když si opakoval tátova slova pochopil jak to je...že malé želvičce by bylo smutno bez sestřiček a bratříčků a mamince paní Želvě by se také stýskalo po děťátku....a že budou rádi spolu...ach jo...a Jurka dal želvičku k plotu a běžel honem zpátky k autobusu a celou cestu do Burgasu myslel na želvičku, jestlipak najde svoji rodinu....a maminka dala Jurkovi prášky dva...a Jurka v letedle skoro vůbec nespal, jen si tak zdříml, ale jenom za letu.....a doma vyprávěl Mílovi a Frantíkovi o moři a želvičce a dřevěné ohradě, která oddělovala lidi na ty, kteří měli plavky a oblečení a na lidi, kteří naměli vůbec žádné oblečení, ...a o Cibuli.... a ukazoval jim krabí klepítka...A Míla s Frantíkem vyprávěli na oplátku Jurkovi a vrátil se Honzík a měl ruku v sádře....a prázdniny utekly jako moře a Jurka se chystal do školy. Do třetí třídy...ach jo.


..."Přibližuje se vaše vysvobození....avšak když se to začne dít, vzpřimte se a pozdvihněte hlavy".....Jurka seděl na shromáždění Svědků Jehovových hned vedle Jiřinky. Maminka právě četla ze Strážné věže...."Představ si, že bys četl v novinách titulky: Vatikán zničen! V obrovském kráteru, který vznikl výbuchem atomové bomby nejsou žádné stopy údajného hrobu a kostí svatého Petra!.....zbýval poslední týden prázdnin. Venku zářilo a hrálo si slunce, ten Zrzek vesmírný, plný paprsků...koupaliště bylo jistě plné dětí a ve Vrbičkách se kluci houpají na fakt nejlepší houpačce s gumovou pneumatikou do které se dá sednout a houpat se zakloněnou hlavou a pozorovat houpající se nebe, ale Jurka musel s mamkou sedět v malém pokoji plném lidí. Většinu z nich znal.... Paní Čočková stále koulela bílýma očima a její muž si pořídil černé brýle, takže vůbec nebylo vidět, že nevidí......pan Hadík, ten co měl syna Luďka, který se bál samopalu, vypisoval na každém shromáždění zprávy o tom, kdo koho navštívil, kdo s kým mluvil a tak...paní Hadíková uvařila čaj a kávu...paní Dvojitá, ta co měla velké holky dvojčata Janu a Alenu a byla švadlena, přinesla koláč s borůvkama.


 


Ale Jura byl smutný vůbec ho to nebavilo, věděl sice co je to atomová bomba, ostatně si o té bombě povídali i ve škole, i tatínek vyprávěl Jurkovi příběh o strašné zbrani, která může zničit svět...."...nebyly by takové palcové titulky ve světovém tisku významné pro islamský svět?...Skalní dóm, druhá největší mešita byl vyhozen do vzduchu"...maminka dočetla a předala text Strážné věže panu Fanatovi, malému hubenému pánovi, kterému při čtení úplně, ale úplně zvonil hlas..."...blížící se konec lidských dějin, podobnou událostí jako zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l...."...Jurka zbystřil, rok 70...to bude po vánocích ...a po vánocích bude leden...a pak už bude Jurkovi 8 let...ale jen když nebude konec světa...protože pan Hadík i pan Fanata...všichni dospělí říkají, že přijde Armagedon a bude konec světa....ale narozeniny, narozeniny snad Jura ještě stihne.....


 


Za oknem bylo krásné léto, podvečer kdy se začínali opět po horkém dni ozývat ptáčci....teď by to ve Vrbičkách bylo nejlepší..."..tady máte otázky z dnešního shromáždění a do příště vypracujete odpovědi"...pan Fanata rozdal všem papíry...a pak se pomodlili a Jura šel s maminkou a paní Dvojitou a Janou a Alenou co si byly úplně podobné, fakt dvojčata.....domů, protože paní Dvojitá bydlela ve vedlejším domě, v Šestce, kde bylo nejvíc kluků na bitvy i na fotbal a do Vrbiček......a před domem se Míla klouzal na novém betonovém sjezdu pro kočárky...byl pěkně hladký a když jste na něj nasypali trochu písku, tak se to krásně klouzalo...a Jurka prosil mamku, jestli se ještě může chvíli klouzat s Mílou a mamka řekla.."ano.." 


 


 Jurka zapomněl na konec světa, na Armagedon a strašnou atomovou bombu a klouzal se směrem dolů, směrem dolů po hladkém tvrdém betonu posypaném pískem, dolů k září, ke třetí třídě, k novému roku 1970....a snad i narozeninám.....


 


Paní soudružka učitelka Babicová byla hodná. Nechala Jurku sedět v lavici s Milanem. A i jinak byla fajn, rozhodně lepší než Chmelařka Mařka. Jurka každou středu chodil do Sokola cvičit. V úterý na kreslení a malování u pana Richtera. Ostatní dny byl odpoledne buď na shromáždění Svědků Jehovových nebo venku....mezi baráky se hrál fotbal...nebo kuličky nebo na schovku, ale úplně nejlepší to bylo ve Vrbičkách nebo na Ovčíně. Tam nebyl s klukama žádný dospělý...nikdo kluky neokřikoval aby byli potichu a vůbec to bylo dobrodružství...třeba onehdy, když Jurka a Míla a ještě asi dva kluci z Pětky stopovali velkýho kluka s velkou holkou....ale Míla to zkazil, protože když si ta holka sundala kalhotky, tak se Míla začal tak strašně smát, že nás ten velkej kluk málem dohonil...a to by nebylo dobrý.....nebo když se lovili čolci, takoví barevní, teda jenom samečci, samičky byly normálně hnědý...nebo když Jarda přišel s kuší, né opravdovou, ale udělanou z ramínka na kabát a kolíčku na prádlo...ta panečku střílela!! Za týden měli kuše skoro všichni kluci z ulice...a jak to bolelo, když se vám zapíchl špendlík nebo jehla na konci šípu do kůže...vůbec netekla krev, ale to místo ztvrdlo a děsně bolelo....a Jurka si postavil svého prvního draka!..A postavil si ho už úplně sám, teda skoro...táta pomáhal jen trochu....chodil teď hodně na zahrádku sám a taky častěji chodil do restaurace co se jmenuje Sparta a je o tři ulice dál do vnitroměsta a chodí do ní hodně moc chlapů i Zelený Makovice tam choděj a táta seděl vždycky na stejném místě u stejného stolu..... a koncem září byl odstřel vysokého komínu z cihelny...to vám byla šupa!!! a ten velikej komín se naklonil a úplně pomalu padal k zemi a pak byla všude spousta prachu, že nebylo vůbec vidět a mamky zavíraly honem okna, ze kterých se předtím dívaly na ten padající komín...a kluci i holky hned lezli po těch cihlách a velkej Jarda říkal, že místo cihelny a naší veliké louky budou stát veliké paneláky a do každého paneláku se vejde celá vesnice...


...a asi Jarda nekecal, protože přijely bagry a jeřáb a spousta náklaďáků,které odvážely hlínu a pak vozily beton a betonové panely, ale pak už byla zima....takže stavět se bude až na jaře...a Jurka a ostatní kluci z toho vůbec neměli radost, ani holky a mámy ne, protože louka byla príma, v létě mámy daly na trávu deky a pletly nebo háčkovaly nebo si jen tak četly nebo povídaly a holky utíkaly po louce za motýlama, kluci zdrhali před sršáněma co žili v zemi...a bylo to fajn...takovej pohyb na čerstvém povětří... a teď nebude kam chodit, jedině do Vrbiček nebo na Ovčín. A ten den co se to stalo Jurkově mamince poprvé, byl Jurka právě ve Vrbičkách s Honzíkem a Mílou, měli sebou kuše a byli na lovu. Všichni měli čelenky a dostatek šípů a snažili se ulovit nějakého ptáka, aby byl dostatek peří na ty nové čelenky. A všichni byli samozřejmě Apači, ani jeden Hurón ani Komanč, protože Apači jsou nejlepší a Vinetů je pro všechny kluky prostě jednička...


 


Ale ve Vrbičkách se jim vůbec nedařilo, bylo tam moc větví a všichni ptáci uletěli dřív než se dalo zamířit...tak se šlo k podzemní továrně Richard, kde byly i v suchém létě veliké a hluboké louže a v nich čolci, ale především tam stromy měli mezi sebou rozestupy. A tam si kluci sedli a čekali.....Honza ji uviděl první, Jurka ji první trefil....a..Míla...Míla začal křičet..."to je hrozný...musíme ji umlátit!!!..." Krásná zraněná Žluva plácala křídly na kraji louže a nahlas křičela...všichni tři běželi k ní a ....umlátili jí.......


 


Stáli tam nad mrtvým ptákem, který zářil zeleným a žlutým peřím i červená peříčka měl...u zobáčku červenou krev...."to nejde." řekl Míla...a Jurka i Honza věděli o čem mluví...ne, nešlo to vytrhnout ze
žluvy peří a ozdobit si jím čelenku....bylo jim hrozně, uvnitř je něco svíralo a říkalo jim, že jsou zlí a špatní a že zabili.........Jurka si dodnes pamatuje ten strom, třetí vlevo od velikých železných vrat do podzemní továrny Richard, u kterého pohřbili ubitou žluvu....
A cestou domů si kluci přísahali, že už nikdy nebudou střílet po žluvách, ani po žlunách, maximálně, na tom se shodli, by přicházeli v úvahu vrabci, ale to jejich peří se vůbec na čelenku Apačů nehodí...


 


U domu si kluci ještě jednou svatosvatě slíbili, že o ubité žluvě nikomu, ale fakticky nikomu neřeknou...rozloučili se s Honzíkem, který šel po schodišti dolů, bydleli v suterénu...a Jurka se v prvním patře rozloučil s Mílou i Frantíkem, kteří bydleli nad ním..Míla měl pokojíček přímo nad Jurovým a Franta bydlel naproti Mílovi....dveře do bytu byly pootevřené, takže Jura nemusel sundavat klíč, který měl na koženém řemínku kolem krku...... ..maminka seděla v obývacím pokoji na zemi, kolem ní bylo všude rozházené prádlo a oblečení ze všech otevřených skříní a šuplat...."Ahoj mami!!"...Jurka vykročil do obývacího pokoje, ale ani nevěděl proč, nedošel k mamince až úplně blízko,zastavil.....maminka se houpala ze strany na stranu a dopředu a dozadu a v rukou měla ty největší nůžky, které si Jurka nikdy nesměl půjčit na stříhání papíru, ani když stavěl draka, který se spolu s Jurkou díval od stropu chodby na houpající se maminku a veliké nůžky, probodávající jednotlivé kusy oblečení....


"...Synáčku..", takhle divně ještě nikdy maminka Jurkovi neřekla..."..pojď ke mně.." a maminka roztáhla obě paže do náznaku širokého objetí...jen ty nůžky....a.....a oči...mamince zářily oči přesně tím zvláštním leskem, který už Jurka dobře znal, vždyť na shromáždění Svědků chodil poctivě a pravidelně, i když se mu mockrát nechtělo, hlavně když věděl, že ve Vrbičkách bude bitva oštěpy a hliněnými kuličkami vystřelovanými z prutů.....něco ho brzdilo...ty maminčiny oči se dívaly skrz Jurku někam daleko a hrozivě se leskly.....pomalu došel až před sedící, pohupující se maminku...a....rozplakal se.....Růženka se dívala na svého téměř osmiletého synka a pak ho objala a pohupovala se s ním dopředu dozadu dopředu dozadu.......na chodbě domu se ozvaly dunivé rychlé kroky...Růženka odhodila Jurku stranou až se bouchl hlavou o stůl a upadl...."NIKDY!!"..zakřičela maminka..."NIKDY!!"...ale to už se rozlétly dveře a v nich stál zadýchaný tatínek a za ním vykukoval tatínek Míly..."NEPŘIBLIŽUJ SE!"...namířila maminka nůžky proti tátovi..."Růžo! Prosím tě neblbni...",snažil se táta maminku uklidnit...."TY JSI VINEN!!   TY STRHNEŠ DO VĚČNÉ PROPASTI SVÉHO JEDINÉHO SYNA!"...TY" táta nevěděl co má dělat, díval se střídavě na maminku s napřaženýma nůžkama a na Jurku, který plakal a třásl se pod stolem, u zdi, co nejdál od maminky..."Dej mi ty nůžky, prosím tě..."..."TY, TY JSI NAŠE ZKÁZA..KVŮLI TOBĚ NEDOJDEME VYSVOBOZENÍ.."...maminka se třásla a nůžkama bodala kolem sebe do našeho oblečení...."zavolám doktora"..hlesl Mílův tatínek a zmizel na chodbě, která již byla plná ostatních nájemníků..."Růžo, Růženko..."...Jurka se díval z pod stolu na svého tatínka, jak si kleká na kolena a pomaličku se přibližuje k mamince...


 


Za Bílým pláštěm se zavřely dveře od bytu. Maminka ležela nehnutě v ložnici na posteli, přikrytá dekou.Jurka už nebrečel,seděl tiše v obývacím pokoji s tatínkem u stolu a díval se mu do tváře. "Z toho si nic nedělej Jířo, maminka je nemocná, hodně nemocná, bolí jí hlava....ale teď už jí bude líp...vyspí se...pár dní odpočine a bude zase dobře", Jurka poslouchal každé tatínkovo slovo, chtěl věřit tomu, co táta říká, ale nějak to nešlo....a vlastně i tatínek ta slova útěchy neříkal zrovna dvakrát přesvědčivě...Jiřík zvedl a pootočil hlavu a zadíval se na "Svého Draka" pod stropem chodby...Drak se mračil a měl žlutozelenočervené mašle, a z nich byl Dračí Ocas...možná že teď, když je maminka nemocná, nebude muset chodit na shromáždění Svědků Jehovových, a na ty divné otázky se nebude muset učit zpaměti žádné odpovědi. Místo toho bude moci lítat venku na louce se "Svým Drakem" a Mílou a Frantou a ostatníma klukama, protože zkrátka na podzim lítaj všichni draci, to dá rozum... jo a s Honzíkem taky, i když je jeho tatínek Zelená Makovice, "ale v pořádku"...jak prohlásil Jurkův tatínek. Podíval se zpět. Tatínkovi tekly po tvářích slzy.....z těch velikých tatínkových modrých očí kapaly slzy, jedna za druhou se koulely po tváři .. a.. dopadaly na svitky časopisů Strážných věží, které si tatínek rozložil před sebe na stůl...


 


 Jurka se tiše vytratil do svého pokojíčku, opatrně zavřel dveře, lehl si oblečený na postel,stočil se do klubíčka,obě dlaně sepjal mezi koleny, ale jak zavřel oči, nemohl se pomodlit, protože hned měl před sebou maminku... s nůžkama...a která teď spí za zdí... i tatínka znovu viděl, jak klečí před maminkou na kolenou a najednou se odrazil a skočil na maminku, povalil ji na záda a vzal jí ty veliké a ostré nůžky...a maminka přitom moc křičela a pak se objevil Bílý plášť a dal mamince injekci a tatínek maminku držel na zemi v náručí...a potom ji odnesl do ložnice a uložil do postele a přikryl dekou...a....Frantík křičel "nikdy, nikdy"..a Honzík nůžkama bodal do té krásné žluvy a Jurka také bodal do zelenožlutočerveného mrtvého ptáka, pohřbeného u paty vysokého stromu....a...z toho vysokého dospělého "Žluvího Stromu" stékaly po listech slzy na maličký hrobeček......a.....na...staré suché listí.....a Jurka už spal....a to se mu jen zdálo...a druhý den ráno byl táta doma a maminka pořád ještě spala,a mléko už bylo koupené, a když šel táta s Jurkou do školy bylo před školou plno dětí, i paní soudružky učitelky tam byly, a pan soudruh ředitel Bystřiňák tam byl a čekal, a když uviděl tatínka, tak šel rovnou k němu a řekl tatínkovi.."pojďte se mnou pane, jen na moment...... jen na moment.." a Jurka se s tatínkem rozloučil a díval se, jak je soudruh ředitel Bystřiňák maličký oproti tatínkovi a přece to zezadu vypadalo, že pan ředitel vyhrává....A maminka zůstala doma a nechodila už do školy, ani přípravy a sešity na opravy už doma neměla, ani na housle necvičila, jen tak pomalu chodila a málo mluvila, a nejvíc ze všeho moc a moc spala....


..1. Jaké otázky o budoucnosti vznikají vzhledem k nastávajícímu konci světa?


 


  2. Jak bude označen konec důležitého období lidských dějin?


 


  3. Co se musí nutně stát?


 


  4. Proč nesmíme pochybovat, že jdeme vstříc konci epochy?


 


  5. Odkud přijde osvobození pro vyvolené?


 


Jurku to nebavilo, když tomu nerozumí, tak ho to nebaví, to dá rozum. Ale maminka stála nad Jurkou s lehce položenou rukou na jeho zátylku a nahlas Jurkovi předčítala otázky ze Strážné věže...hlásající Jehovovo království, číslo 10, rok-1969."Avšak když se to začne dít, vzpřimte se a pozdvihněte hlavy, neboť se přibližuje vaše vysvobození". - Luk.21,26,NS. Ano, bude konec světa. To bylo jediné, čemu malý Jurka rozuměl....KONEC SVĚTA....ARMAGEDON....a musí se hodně modlit a učit odpovědi a být hodný a asi by si neměl hrát na Indiány ani na Husity, a vůbec by se neměl těšit na vánoce, protože je to hřích, a kdo ví zda může jezdit na kole, nebo chodit na stezku odvahy na hřbitov.....protože když Jurku nevyberou , tak umře a bude zatracen navždy, úplně navždy a nebude mít narozeniny...ale nač narozeniny, když je stejně nebude slavit?!.....Ale už nikdy neuvidí maminku, protože ta se zachrání a bude v rajské zahradě s ostatními spasenými a bude jich jenom 144 000, ale to je hodně i když maminka i tatínek říkali, že na světě žijí milióny lidí...Ty otázky byly pro Jurku strašidelné, ale věřil mamince, a když maminka říká, že v roce 1970 bude konec světa a zachrání se jenom 144 000 vyvolených, tak se musí snažit. Nejhorší je, že tatínek se teď často zlobí a křičí na maminku,že.."ty hovadiny klukovi neříkej, vždyť je z tebe úplně zblblej.."a to měl zase pravdu tatínek, protože Jurka z toho všeho byl opravdu zblblej....Ale blížily se vánoce a tatínek se snažil doma nekřičet, jen hodně dupal a třískal nádobím, když ho myl, nebo když vařil, protože maminka mu řekla, a to řekla i Jurkovi, že s tatínkem nesmí nic mít, protože je bezvěrec a ateista a přijdou na něj strašná muka, a to bylo Jurkovi tatínka líto, protože v pekle se uvaří i ten, kdo jede v lednu v mrazu na motorce sto kilometrů a nemá šálu.....


 


A strašná muka na sebe nedala dlouho čekat . Ale nepřišla na tatínka. Muka přišla na Jurku. Byl žlutozelenočervený podzim ,už to dost foukalo, a na zbytku louky, která odolala stavebníkům, bylo plno. Kluci z Poslední ulice, od Jedničky až po Jurkovu Sedmičku vytáhli své draky. To byla krása, tolik draků snad ještě nikdy ve vzduchu nelítalo. A mezi nimi se krásně a úplně zvláštně vznášela veliká bílá krabice. To byla krabice Jardy Smyčky a neměla vůbec žádný ocas. Jarda Smyčka byl už velký kluk, chodil minimálně do osmé třídy,možná i do ještě větší třídy a bydlel jen se svojí mamkou a s nikým, ale vůbec s nikým se nekamarádil, ani nehrál bendy, což se teď hodně hrálo, to je hokej s tenisákem a hrál se i s velkýma klukama, ale Smyčák nikdy nehrál, protože neměl vůbec čas...pořád něco sestrojoval a vymýšlel a zkoumal, a dělal pokusy a chodil tajně do podzemní továrny Richard, za ta obrovská železná zakázaná vrata, u kterých měla hrobeček ubitá žluva. U třetího stromu vlevo.


 


Několikrát se ho kluci ze Šestky snažili sledovat, ale on je vždycky objevil a házel po nich kamení...a nadával jim...a tak se nikdy nedověděli, jak to Smyčák dělá, že se dostane dovnitř, i když je tam těžký řetěz se zámkem...a co tam hledá...A Jurka také pouštěl "Svého Draka", ale musel mu utrhnout tři mašle z ocasu, žlutou, zelenou i červenou, protože byl moc těžký, ten ocas, ale potom už krásně letěl a byl úplně vysoko, v nebi, úplně tam, co stačil Jurkovi provázek namotaný na klacíku....a pak se to stalo...Jurkův "Drak" se provázkem zamotal do provázku, na jehož konci se vznášela nádherná bělostná  krabice Jardy Smyčky...a jak se provázky překřížily, tak Jurkův Drak už neletěl, jen tak visel na provázku od krabice a houpal se sem a tam a stahoval tu krásnou bílou krabici dolů. Jarda začal sprostě nadávat a rychle namotával svůj provázek....a když přitáhl Jurkova "Draka" k sobě, roztrhal ho....a zahodil....
A Jurka plakal...a skrz slzy a vztek se díval na krásnou bílou létající krabici, která se už zase krásně vznášela mezi ostatními draky.... a Míla Jurku utěšoval, to nevadí, uděláš si novýho...ale někteří kluci se smáli...a Jurka tam seděl, brečel,... a díval se....a pomalu se začínalo stmívat a spousta kluků už šla domů, protože byla dost zima a Jarda Smyčka stáhl svou krabici z nebe....a v tom se Jurka rozeběhl a odrazil se...a skočil a rozšlapal Smyčkovu Bílou Krabici...a začal utíkat...a běžel a za ním Jarda Smyčka a Jurka věděl, že musí pořád utíkat..pořád, protože kdyby se zastavil, tak ho Jarda určitě zabije...


 


Běželi dlouho. Byla tma a Jurka už vůbec nemohl běžet a byl daleko ve vnitroměstě, tam kde sám a za tmy ještě nikdy nebyl.Byl celý zpocený a přitom mu začínala být zima. Ke strachu z funícího Jardy Smyčky za ním se přidával strach z toho, že už je pozdě, že táta bude hubovat a možná ani netrefí domů, protože tady to vůbec nezná....a zastavil se, před ním byly koleje pro vlak, a to věděl, že je hodně daleko....a najednou bylo úplné ticho, slyšel jen svůj dech a cítil, jak strašně moc hodně a rychle mu buší srdíčko...

Stál tam, uřícený a snažil se zadržet dech, aby slyšel přibíhajícího Jardu Smyčku. Ale nic. Utekl mu....a teď najít rychle cestu domů do tepla a k tátovi, protože ten ho nedá, a byla mu byla zima a k větru se ještě přidal déšť. Perlitov je velké město, to Jurka už věděl, vždyť tolik lidí bylo v průvodu na 1.Máje... Kdyby svítil Zrzek, našel by cestu domů podle kopce s křížem, ale byla tma, jen sem tam svítily žluté pouliční lampy...a Jurka si najednou vzpomněl na Rychlé Šípy, jak za tmy sledovali Bratrstvo kočičí pracky.....a nadechl se, utřel tvář do rukávu..a vyrazil...šel dlouhou tmavou ulicí, mírně z kopečka, podél chodníku rostly vysoké tmavé stromy, ze kterých padalo a strašidelně šustilo listí, se kterým si na zemi pohrával vítr....Jurka šel prostředkem chodníku, za každým dalším stromem byl Smyčák, několik lidí s deštníky prošlo okolo něj, všichni spěchali, ale Jurka stejně neměl odvahu některého z nich oslovit....v tom nebezpečném napětí došel...na náměstí...NA NÁMĚSTÍ MÍRU!!!...tady to zná!!! Tudy už šel tenkrát, když začínala škola...ten první den...šli přece s maminkou do cukrárny na dort...a limonádu....sláva, teď už domů trefí.....Utíkal, nohy ho vůbec, ale vůbec nebolely, letěl jako Rychlonožka, jako Sokolík, jako Havranpírko, jako vystřelený šíp...ano...ano...tudy chodil na kreslení k panu Richtrovi......a zimní stadión je ještě osvětlený...a Mlékárna...." A má tě ty hajzle!!".........Smyčák držel Jurku oběma rukama za kabátek.


"Až se to začne dít, vzpřimte se a pozdvihněte hlavu, neboť se přibližuje vaše vysvobození".... Jurka vlastně netušil proč, ale zvedl hlavu, díval se teď Smyčákovi přímo do tváře, tam kde tušil jeho oči...ale viděl jen obrys hlavy, protože nad Smyčákovou hlavou svítila žlutá pouliční lampa jako nějaká svatozář...a Jurka se náhle přestal bát, necítil strach, zimu ani mokro, cítil spíš něco jako klid, něco jako smíření,něco jako převahu na tím velkým nebezpečným klukem, který ho svíral za klopy kabátku a syčel do jeho mokré tváře..."to si vypiješ, ty.... to si vypiješ....ty KURVO!!..", třásl Jurkou vztekle Jarda Smyčka, až s ním smýkl na zem, na mokrý chodník........"Jiříků....Jirkóó...", Smyčák se prudce narovnal, rozhlédl se, kopl do ležícího Jurky a zmizel za rohem Mlékárny.....
Promáčený táta zvedl Juráše ze studené země a v náručí ho odnášel domů. Až doma, v koupelně, když mu tatínek pomáhal z promočeného oblečení, se Jurka rozplakal, škytavě rozplakal a měl v tu chvíli tak moc, tak stašně moc měl v tu chvíli tatínka rád...


 


Ráno měl Jurka horečku a navíc ho bolelo stehno, do kterého ho kopl Smyčák. Zůstal doma s maminkou. Maminka už vůbec nechodila do školy, byla teď hodně doma a musela jíst takové barevné léky a po těch lécích hodně spala a byla hodně unavená...a Jurkovi se zdálo, že už to není ta jeho maminka, která se smála a hrála si s Jurkou a brala ho na výlety a tak vůbec......a když bylo mamince líp, tak chodila na procházky, ale brala si sebou Strážné věže, tak asi chodila na shromáždění....a tatínek byl ještě zamračenější, a jednou ho Jurka zaslechl, jak říká mamince, že...."ty si za to Růžo vlastně můžeš sama, že tě vyhodili ze školy,a ředitel Bystřiňák v tom nemohl nic dělat, to prostě přišlo zeshora,od Rudých Makovic, a že se to dalo čekat, protože Svědek Jehovův nesmí vychovávat naši socialistickou mláděž"....ach jo.. a tomu Jurka nerozuměl, jen věděl, že už maminka není paní učitelka a je teď v obývacím pokoji a čeká na pana Bílého Pláště, který se přijde na Jurku podívat....
Ležel v posteli, držel v podpaží teploměr a když zavřel oči, míhaly se mu před nimi takové křiklavé barvy a kola a záblesky.....a potil se a bylo mu zle.


 


Bílý plášť si postavil na Jurkův stůl velikou bílou kabelu a vyndal z ní dvě hadičky na jednom konci spojené a zakončené kovovým kulatým okem, a ty hadičky si strčil do uší a Jurka musel dýchat a potom zase nedýchat, a pan doktor přikládal to kulaté oko Jurkovi na prsa a na záda, a to vám tak studilo, a pan doktor dělal, že jako poslouchá to co má Jurka uvnitř těla.....a znovu si musel nechat změřit teplotu a mezitím co držel teploměr, povídal si Bílý Plášť s maminkou a potom šel k Jurkovi a díval se na teploměr a na Jurku a mamince řekl, že je zatím  brzy,ale mohl by to být zápal plic a že se uvidí.
A Jurka musel vypít čaj s medem a sundat si pyžamo a maminka ho zabalila do mokrého a úplně studeného prostěradla a pak do deky a ještě do jedné deky a Jurka se zimou úplně klepal, ale pak už mu bylo teplo a usnul.


 


...Zápal plic to nebyl. Jen pořádná chřipka s vysokými teplotami, při kterých se Jurkovi zdály ty úplně nejdivočejší a nejstrašidelnější sny, ze kterých se budil propocený, s křikem a pláčem.....táta u Jurky proseděl snad všechen čas, kdy byl doma, a když bylo synkovi líp, četl mu z knížky o malém chlapci, co se jmenoval Mauglí a žil v indické džungli, kde ho vychovávali vlci a Balů medvěd, a ten chlapeček Mauglí byl velmi statečný a rychle vyrostl a..... ten den, kdy pan doktor Bílý Plášť přišel k Jurkovi naposledy a pochválil ho a řekl mamince.."do konce týdne a pak už může do školy..".. a to měl Jurka radost a zároveň se netěšíl, protože určitě venku potká Jardu Smyčku, a kdoví, co mu Smyčák provede...


 


Ale zatím byl Jurka doma, maminka byla pryč, asi u Svědků Jehovových, a Jurka se doma tak trochu nudil, už by byl nejradši venku s klukama. Vzal si na sebe zimní bundu, nasadil kulich s velikou barevnou bambulí, otevřel si okno v obývacím pokoji, ke kterému přisunul židli, díval se z okna na sníh, který padal ve velkých sněhových vločkách na trávník i popelnici, silnici a stromy, na celý svět....a Jurka se těšil na vánoce a když se trochu vyklonil z okna, aby viděl úplně dolů, začal kašlat z toho ostrého a studeného vzduchu...a musel si odplivnout...a jak si odplivl, tak ta slina dopadla přesně na okraj vnějšího parapetu okna pod tím, ve kterém byl Jurka...a Jurkovi to přišlo jako dobrá zábava a tvořil si sliny a zkoušel se trefoval na hranu toho parapetu a docela se mu dařilo, jenže náhle, v okamžiku, kdy další plivanec už letěl, objevila se dole hlava pana Vořecha a dívala se na Jurku...


Všude kolem bylo plno sněhu. Na polích, na střechách, na větvích stromů, takže ty větve byly černobílé a tajemné a Jurka se na ně moc rád díval a když to šlo a dosáhl na ně, zatřásl větví a nechával na sebe spadat ten bílý studený sníh..Rampouchy visely z okapů a ve sněhu byly vidět stopy každého, kdo se na zemi jen hnul.. Byla fakt úplně zima, dvacátého třetího prosince 1969, dvě hodiny odpoledne a pořád sněžilo.Jurka, tatínek a maminka vystoupili z modrobílého autobusu na zastávce v Polabovce, maličké vesničce u řeky Labe. Tatínek měl na zádech veliký hnědý plátěný batoh a v obou rukách nesl tašky, i maminka nesla tašku a Jurka měl svůj baťůžek, a v něm Knihu Džunglí od pana Kiplinga a pyžamo a kartáček na zuby. Všichni tři šli přes náves k domu jeho babičky Olgy a dědečka Vladimíra. Zelená vrátka vedle velikých vrat pro koně a povoz byla odemčena. Na dvoře radostí začali štěkat a skákat Míša se Šmudlou a předháněli se, který z nich dříve olízne Jurkovi nos. A Míša, ten větší a kudrnatý pes si lehl na záda do sněhu a vrtěl ocasem a celý se kroutil na těch zádech a byl moc hodně rád, že Jurku vidí, a Šmudla hned skočil na něj, a přestože to bylo tak dlouho, co se viděli, pamatovali si na léto a Jurku,kdy tu byl Jurka naposledy....


 


Babička Olga, veliká a silná žena vyšla na zápraží domu, utírala si ruce do zástěry, okřikla psy a usmívala se. Vešli dovnitř, do nízké kuchyně se třemi malými okénky a velikými kamny, ze kterých sálalo teplo. Dědu Vladimíra bylo slyšet v místnosti za kuchyní, kde byla veliká spižírna a dílna. Zezhora, po točitých schodem scházel strejda Karel a rukama ukazoval, jak je rád, že nás vidí. Přivítali se a babička postavila velikou plechovou konvici na rozpálenou plotnu kamen, aby uvařila čaj a kávu. Teta Vlasta se objevila ve dveřích kuchyně a svým hlasitým křikem vítala Růženku, svou sestru, i tatínka, a Jurku objala tak moc, že to málem bolelo. A pak všichni seděli u stolu uprostřed kuchyně, pili čaj a jedli koláč a povídali si, ale Jurka nemohl vydržet sedět, musel se jít podívat do chléva na čuníka, a na kozičky a slepice a kachny, a na králíky s červenýma očima, co měli dlouhé chlupy bílé jako sníh. 


 


V kuchyni bylo živo. Děda Vladimír dal na stůl velikou dřevěnou desku, na ní rozebral a zase složil dva mlýnky na maso, strejda Karel čistil dřevěnou nabíječku, která vypadala jako obrovská injekce od pana doktora Bílého Pláště, babička Olga vymačkávala ve vědru vodu z namočených žemlí, teta Vlasta čistila zeleninu, a když loupala cibuli a česnek, tak plakala, tatínek na dvoře drhnul plechové necky a řetězy, maminka vařila na plotně kroupy a Jurka přikládal na dvorku pod veliký železný kotel plný vody, pod kterým byla malá kamínka...posledním aktérem byl čuník....dost nespokojeně pochrochtával v chlívku, protože dostal jenom vodu a jinak nic. Jurka hlídal oheň, hrál si s Míšou a Šmudlou a přemýšlel, kde asi je schovaný vánoční stromeček. Vždyť zítra je Štědrý den a on má pro maminku i tatínka nakreslené obrázky, jako dárky....a večer šel Jurka brzy spát, protože ráno se bude vstávat už v pět hodin ráno, aby se všechno stihlo, jak říkal děda.....


 


Po snídani už Jurka zase topil pod kotlem, to ho bavilo, byla ještě tma a sníh padal ještě víc než včera, děda šel do stodoly pro pušku, ale vypadala spíš jako pumpička, co měl Jurka na svém kole. Tatínek se strejdou Karlem připravili ty veliké necky, maminka s babičkou a tetou Vlastou stály na zápraží a dívaly se, jak se to povede. Prase vylákal tatínek vařenými bramborami z chlívku na dvůr a jak říkal děda,..." musíme rychle, než se prase rozkouká...", tak mu přitiskl tu pumpičku pušku na čelo a bouchnul otevřenou dlaní do pumpičky a nic...děda znovu nabil, přitiskl...bouchl...a nic, a to už si čuník myslel, že si s ním chce děda hrát a začal popobíhat po dvoře, chrochtat a srandovně třepat nožičkama, jak ho do nich zábl sníh...a děda Vladimír procedil.."navlhly patrony.."a běžel do dílny, přinesl velkou sekyru, stoupl si blízko necek a čekal, až proběhne pašík okolo...a v tom okamžiku se rozmáchl a ťal...jenže se trefil praseti trochu stranou za ucho a v tom okamžiku byla celá Polabovka vzhůru...to byl řev, to byl nářek, to bylo ukrutné kvičení...a děda Vladimír běžel s napřaženou sekyrou za čuníkem, ze kterého tekla úplně červená krev do bílého sněhu, Míša a Šmudla se schovali do své boudy, maminka s tetou Vlastou utekly do kuchyně, táta s Karlem se snažili prase nadehnat dědovi, ale to se vůbec nedalo zastavit a křičelo, jako když ho na nože berou....


 


A za chvíli se to dědovi povedlo, ale až u velkých vrat pro koně a tam zůstal pašík ležet omráčený, protože děda ho praštil tou tupou stranou sekyry do čela a babička Olga běžela s vědrem a dlouhým nožem k praseti, a děda a táta a strejda Karel se snažili to prase otočit na druhou stranu a když se jim to povedlo, píchl děda tím dlouhým nožem prase pod krk a tekla krev, a tu krev babička chytala do vědra a zavolala vyděšeného Jurku, a Jurka musel hýbat čuníkovi přední nožičkou sem a tam, aby z čuníka vyšlo co nejvíc krve.....


 


Šmudla s Míšou vylezli ze společné boudy a nejdříve opatrně a poté s velkým gustem začali olizovat červený sníh. Děda uřízl čuníkovi hlavu..aby byl lehčí, nasadil mu rozporku a všichni tři chlapi i babičkou Olgou táhli vepře přes zasněžený dvůr ke kotli s vařicí vodou, pod kterým hlídal oheň Jurka. Za pomoci řetězů převalili prase do necek, Olga polévala kůži horkou vodou, pak posypala nadrcenou kalafunou a znovu horkou vodou, tatínek s Karlem tahali pod čuníkem řetěz aby ho zbavili štětin, a děda dočišťoval kůži takovým kovovým zvonkem. Teta Vlasta oholila prasečí hlavu, děda přehodil provaz přes železnou šibenici, vytáhli čuníka za rozporku,kterou měl mezi zadníma nohama nahoru a děda ho rozřízl od ocásku až dolů ke krku a Jurka zíral na všechny ty vnitřnosti, které se valily ven z mrtvého prasete do připravených hrnců a vaniček, a v duchu si říkal, tak tohle mám já v sobě taky..


 


...A potom už se sekalo, řezalo, krájelo, vařilo, ochutnávalo a nad kamny u komínu se houpal nafouknutý měchýř velký jako kopací míč a v kuchyni bylo strašné horko a vlhko a strejda Karel chodil s tatínkem na zahradu, doučovat se znakovou řeč, jenže Jurka je stopoval, a nikomu neřekl, že tam táta se strejdou pijí čistou vodu z lahve....a pak byl guláš a po obědě se mlelo maso a babička s Jurkou čistila střívka, ale opatrně, aby nebyla děravá, ta střívka... a v hmoždíři teta Vlasta tloukla koření a děda hadičkou vytáhl z velikého demižonu červené víno do sklenic a Jurka si mohl také líznout, bylo slaďoučké, a potom se ozval z ničehož nic zvonek, Jurka sebou škubl..Ježíšek!!..co když je to Ježíšek a oni ještě nemají ani vánoční stromeček...protože kuchyně byla plná zabitého prasete.....


 


Ježíšek to ale nebyl, byl to pan Hadík se ženou a za nimi pan Lovoš v brýlích, a toho Jurka také znal ze shromáždění a přednášek, věděl že pan Lovoš je zkušený dozorce mladších zvěstovatelů a i pan Hadík mu musí každý týden podávat zprávy o tom, kterak si Svědkové Jehovovi vedou, kolik lidí oslovili, kolik vykonali opakovaných návštěv mezi nevěřícími a jestli se správně naučili odpovědi na předem dané otázky ze Strážných věží, které byly každý měsíc nové...maminka všechno Jurkovi vyprávěla a nejen to, vyprávěla mu i o učitelkách a všem možném.....ale teď museli všechno uklidit ze stolu v kuchyni, a do toho se objevil pan Fanata s pisklavým zvonivým hláskem a paní Fanatovou...a tatínek vyšel na zápraží a kouřilo se z něho jak byl zpocený a vzal si kabát a čepici a šálu a šel za vrátka někam pryč, asi k Labi....a za chvíli šel k řece i strýc Karel...


 


Jurka seděl ve vyhřáté kuchyni plné vůně koření a zpracovávaného masa, kradmo pozoroval orosené okenní tabulky a jednotlivé slzičky sražené páry, kterak stékají dolů na dřevěný parapet. Pan Hadík vedl shromáždění Svědků Jehovových, sedících u stolu. Všude kolem dokola stály hrnce a různé jiné nádoby plné naporcovaného prasete....


Pan Fanata s brýlemi na špičce špičatého nosu právě zvonil ze Strážné věže..."Dnes si mnoho lidí, milujících spravedlnost, klade naléhavou otázku, proč Bůh připouští zlo. Bible předpovídá, že v dnešních dnech budou všude těžkosti a také Bible říká, že Bůh není odpovědný za toto zlo..." teta Vlasta si hlučně popotáhla svou židli dále od rozpálených kamen, nespouštějíc přitom oči z úst pana Fanata. Odezírání se postupně učila. Pan Hadík převzal "štafetu" a četl dál, ze své Strážné věže..."Není to dobré poselství?A Bible nás všechny ujišťuje, že Bůh velmi brzy ukončí toto zlo..", potící se babička Olga horlivě přikyvovala hlavou, děda Vladimír, který se nevešel k vlastnímu stolu, nenápadně ucucl ze sklenky s vínem...paní Fanatová pokračovala.."to je pravda a my musíme vzbudit zájem lidí o odpověď na tuto otázku, kterou jim položíme při našem příštím rozhovoru, kdy budeme velebit Jehovu a připravovat se na konečné zúčtování...na příštím shromáždění bude: 5 min.-úvodního slova, text, komentáře. 15 min:"Služba nás zachrání". Proberte článek pomocí otázek a odpovědí"....maminka lehce šťouchla do Jurky loktem..."...dávej pozor Jiří.."..." ..8 min: živě a s nadšením přečtěte článek - Sledujme činnost našich bratrů v jiných zemích - Kamerun"...pan Lovoš se přísně podíval na Jurku a ten přímo cítil, jak pan Lovoš úplně ví, nač teď Jurka myslel, poposedl, ale pomyšlení na to, že je Štědrý den a vánoce a kde je stromeček a kde tatínek ho ne a ne přejít.. "Veliký Babylon padne! Boží království panuje! - Proslov nebo společný rozhovor na námět - Je křesťanstvo skutečně pod vedením Kristovým? 12 min:Radostně sloužit Jehovovi v novém služebním roce. Proslov služebníka střediska."...paní Fanatová dočetla. Slova se ujal pan Lovoš, povstal a nadechl se.. "PRÁSK"..ohromná rána otřásla kuchyní.Svědci Jehovovi ztuhli v posvátné hrůze, jen teta Vlasta přerušovaně křičela a ukazovala si na uši. Močový měchýř, sušící se nad plotnou se splasklý pohupoval na provázku v teple sálající plotny.


 


"Jehova je vždy s námi!"...řekl roztřeseným hlasem pan Lovoš, ale než se odhodlal k dalším slovům, rozlétly se dveře a tatínek v čepici a šále doslova vpadl do kuchyně.."Co se stalo??"...a děda Vladimír, držící v ruce prázdnou sklenku pomalu vstal ze židle a a svým hlubokým zastřeným hlasem řekl.."Prasknul močák. Tlačenka nebude": Pan Lovoš se káravě podíval na dědu, ale ten jen mírně nadzvedl ramena a zmizel ve spižírně za kuchyní. "Jurko, vem si kabátek a kulicha, půjdeme na vzduch". Tatínek se díval při těch slovech na maminku a ta zase střídavě na pana Hadíka a pana Lovoše. Bylo ticho, jen v kamnech praskalo hořící dřevo. Jurka vyskočil ze židle a hnal se na chodbu.."ale to se nesmí!!!"...pozvedla hlas babička Olga.." a za chvilku je modlitba!!"...Tatínek se zadíval mamince do očí, pak se beze slova otočil a zavřel za sebou tiše dveře. Venku na dvorku už byla tma a strejda Karel vytahoval z vařící vody v kotli jitrnice a jelita. Táta prohlédl Jurkovo oblečení, poklepal Karlovi na rameno a ukázal k vrátkům ze dvora ven.Strýc Karel jimi odešel pryč. "Jurko", řekl tiše tatínek.."nesmíš věřit tomu, co tam vevnitř, v kuchyni říkají...ani mamince nesmíš věřit..nic z toho není pravda!" Jurka, ještě vystrašený z takové rány neodpověděl. Nevěděl jak odpovědět. Nevěděl kde je pravda. Měl rád maminku, chtěl aby byla veselá a ona chtěla aby se učil odpovědi na otázky...Měl rád tatínka....Co měl říkat??!

Tatínek si sedl na bobek a přiložil pod kotel s vařící vodou, otočil se a tiše řekl.."poď ke mně"..Jurka se přitulil ke studenému kabátu tatínka a chtělo se mu plakat. "Tak a teď se půjdeme na chviličku projít, ale jenom na chviličku, aby nepopraskaly jitrnice."

Vyšli z vrátek a zamířili k řece. Prošli kolem dědovi pramice, obklíčené přirůstajícím ledem a zahnuli podél proudu doleva. Jurka uslyšel zvonění zvonku. Slaboulinké zvonění. A uviděl hořící svíčičky...a...a...Vánoční stromeček, vedle kterého stál hluchoněmý strýc Karel a zvonil zvonečkem.


 


Pod stromečkem osvětleným několika svíčkami našel překvapený a šťastný Jurka tři balíčky... "Jurko, ty rozbalíme až doma, ano...?!"..Jurka přikývl. A tak tam, na břehu tiše plynoucí řeky, která unášela kusy ledu, téměř osmiletý chlapeček Jurka začínal pomalu zjišťovat, že život je hodně úplně moc složitý, ale i krásný....ještě netušil, že v tento vánoční den roku 1969 bylo do jeho srdce i mozku zaseto semínko rozpolcenosti, rozpolcenosti, která ho bude provázet a poznamená celý jeho život. Ta neutišitelná a neuhasitelná touha vědět a poznat, jak to opravdu má být, kdo má vlastně pravdu, maminka nebo tatínek, existuje-li bůh nebo není.....


 


 


 

(více)

07.03.2010 00:37:24 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

1. část /I.

Kdysi dávno a daleko se milovali dva lidé. Skutečně milovali, milovali tak moc, že spolu chtěli žít a mít děti.Vzali se první jarní den v hlavním městě zakletého království, kde vládly hloupé a zákeřné Červené Makovice, které nedovolovaly ostatním lidem ani svobodně promluvit, natož cestovat.Svatební cesta vedla tedy na jih onoho království, mezi veliké rybníky. Po dvou letech se Růžence a Jiřímu narodil malinký zdravý chlapeček.Bydleli v jedné vlhké a tmavé sklepní místnosti na severním okraji kdysi krásného města, kterým protékala široká, špinavá řeka. Když bylo chlapečkovi půl roku, dostal ošklivou nemoc hlavy. Rodiče ho museli odevzdat za bílé mříže, do péče Bílých Plášťů, v jiném, vzdáleném městě. Na dlouhé dva měsíce. Nesměli chlapečka ani vidět. Maminka Růženka nemohla bez chlapečka vydržet, jezdila vlakem do toho vzdáleného města a pokoušela se šplhat po bílých mřížích nahoru, kde její chlapeček ležel přivázaný k postýlce. Ale Zelené Makovice v zelených uniformách ji strhli z mříží dolů na zem a hrozili jí, že to nesmí dělat… ...jinak bude zle....a Růženka se tolik bála o svého Juráška, plakala a prosila nebe každý den, o jeho uzdravení..….a…...aby vydržela svůj stesk, psala svému chlapečkovi dopisy, každý den mu psala dopisy, dopisy tam, do Vesmíru a chlapeček se šťastně uzdravil a Bílé pláště ho vrátili mamince a tatínkovi zpět domů.


Nebydleli už v jedné sklepní místnosti, ale v novém malém bytě, v nové krátké ulici na západní straně, která byla úplně poslední v onom městě. Dál už byla jenom louka, pila, cihelna a….. hřbitov. Čas rychle utíkal a chlapeček rostl a sílil, maminka ho každý den odváděla do jeslí, které postavili přímo proti jejich domu, a rychle doháněl všechno, co za bílými mřížemi zameškal. Maminka byla paní učitelka, dobře to s malými dětmi uměla, učila je dobře mluvit a psát rodnou řečí a zpívat rodnou řečí a chodila s nimi na výlety a hrávala jim na housle a učila je noty a chlapečka brávala sebou, protože tatínek se vracel domů až pozdě večer, jezdil totiž na motorce každý den do práce, daleko, až do hlavního města, kde měli s maminkou svatbu a pracoval tam, kde vytvářejí obrázky co se hýbou a mluví a pak je posílají vzduchem do našich obydlí a lidé v tom království se na ty pohyblivé obrázky dívají a pak si je vyprávějí a baví se jimi….. . ..a tatínek říkával své Růžence aby se nedívala na obrázky, ale hlavně neposlouchala ta slova, říkal, že obrázky a slova jsou divně překroucená tak, jak to chtějí Rudé Makovice, jak se jim to hodí..aby mohly ovládat celý národ. A přišel čas, kdy chlapeček přešel z jeslí do školky, ze školky do školy, do té samé školy, kde pracovala jeho maminka. Moc se těšil , vždyť to tam tak dobře znal. Ještě netušil, že se bude bát chodit do školy, nevěděl, že všechny učitelky nejsou jako jeho maminka, že jsou i zlé a mstivé,škodolibé a závistivé učitelky, mnohé z nich byly dokonce soudružky učitelky, Rudé Makovice z vlastního přesvědčení…....a také většina kamarádů ze školky šla na jinou školu než on a tak neměl žádné staré dobré kamarády. V první třídě posadila chlapečka veliká,černá, vousatá a tlustá a jak se brzy ukázalo i zlá Rudá Makovice "Chmelařka" do úplně první lavice vpravo, společně s velkým tmavým klukem. Jmenoval se Dežo. Chlapeček o přestávkách mezi jednotlivými hodinami běhával za maminkou do jejího kabinetu v prvním patře a moc jí prosil, aby si ho vzala zpátky do své třídy, kam chodíval s maminkou, když nešel do školky. Zlé Chmelařky Chmelnice se moc a moc bál..."Ale to nejde Jurášku"...říkala maminka..to nejde..a tak nějak smutně se přitom usmála a pohladila malého Jurku po krátce střižených vlasech, jak se říká na ježka, "však ty si brzy zvykneš, uvidíš, a budeš mít kamarádů habaděj"..Tlustá, veliká Chmelařka chodila mezi lavicemi s bambusovou rákoskou, a když tahala děti z lavic, tak jedině za vlasy a to moc bolelo. Nejvíc za ty vlasy co rostou před ušima. Všichni se Chmelnice hrozně báli , ale museli vydržet i plácání slabikářem přes hlavu, jenomže...to už malý Jurka začínal koktat a zadrhávat, třásl se po celém těle a někdy nemohl ani udržet psací plnicí pero na papíru….ČernoRudá Chmelařka ho o to víc trestala rákoskou, mnohokrát tak musel jít do kouta vedle vysokých šedivých kamen, a stát tam čelem ke špinavé oprýskané zdi...Nepomohlo ani, když Jurášek všechno pověděl mamince, bylo to snad ještě horší…."Pojedeme maminko za Bílým Pláštěm, který tomu rozumí..." rozhodl tatínek, který se na to Jurkovo školní trápení už nemohl dívat. I stalo se.


Pan Bílý plášť vůbec nebyl v bílém plášti a na chlapečka byl moc hodný,vyptával se Jurky na všechno možné a pořád se usmíval, tatínka a maminky se také ptal, to když si chlapeček mohl na stole pana Matějíčka..tak se ten pán jmenoval... kreslit. A pan doktor pokyvoval hlavou..."zánět mozkových blan,hmm…" a úplně nakonec řekl: "Musíte tu černou Rudou Makovici přesvědčit, aby tady Jurku" a pohladil chlapečka po nakrátko ostříhaných vlasech..."nechala psát druhou rukou". A povedlo se. Papír od pana Matějíčka pomohl, chlapeček Jurka mohl ve škole psát i kreslit levou rukou, přestal brzy koktat a za chvilku opět dohnal, co mezitím zameškal.


A přišly prázdniny. První veliké a dlouhatáncké prázdniny. Prázdniny u babičky. Maminka s tatínkem odjeli na dovolenou, k moři, ale museli odjet bez chlapečka. Tak to chtěly Rudé Makovice, chtěly se tak pojistit, aby jim nikdo z jejich drátem obehnaného zaostalého království neutekl. A hlavně aby se tatínek s maminkou vrátili......"Poprvé v životě ke slanému moři"..... Chlapeček byl u babičky a dědečka rád, i když tam neměl žádné kamarády. To mu ani nevadilo. Moc kamarádů neměl ani doma. Jen Mílu, Frantíka a Honzu. To byli opravdoví kamarádi. Bydleli ve společném domě. S ostatními se vedly bitvy.U babičky bylo dobře. Na dlouhé i v létě studené chodbě, byli tajemné skříně, ve kterých byla spousta úžasně zajímavých věcí. Kůže, dřevěné boty, různé nářadí, nožíky a provázky co nešli ani přetrhnout, kuličky a cvočky, špejle a železný veliký stroj,na kterém se dalo točit kolem a on jezdil nahoru a pak zase dolů….a na dvorku byly dřevěné schody na půdu a tam..poklady...a tajemství...a zasklený obraz obraz fousatého pána s čapkou na koni..a vikýřem když svítilo sluníčko...to bylo tak krásné a ve vzduchu se třpytily maličké jiskřičky prachu....Jurka nejraději sedával na nejvyšším schodu, přímo u dvířek na půdu a díval se do ostatních dvorků a na stromy a ptáky...na slepice....a červené střechy a okrové zdi, a na holuby, kteří všichni stejně jakoby na povel oblétávají kostelní věž se zelenými ručičkami hodin na náměstí...a četl si tam svou první knížku. Uteklo to u babičky jako moře. A maminka i tatínek se vrátili..."Jé ti byli opálení!"...Skoro jako Dežo, co seděl s Jurkou v první třídě v první lavici. 


Ale myslet na školu?! Teď? Když je ještě celý měsíc prázdnin?! Kdepak, ani náhodou. Jurka se vrátil s maminkou a tatínkem od babičky z Čebrodína domů....a doma tatínek vyndal z modrého kufru velikou papírovou krabici.... a v ní byly krásné mušle a mušličky různých tvarů a barev a škeble a mořské jehlice, co vypadaly jako opálené špejle s očičkem a bílé kamínky s dírkou…a...a v krabičce s nápisem Nivea byl mořský koník!!! Mořský koník...Usušený, ale jinak úplně jako živý...a Jurka si mohl se všemi těmi mušlemi a škeblemi a  kamínky hrát…..a jedna ta mušle byla opravdu velikánská a uvnitř růžová....a hučela, když jste si ji přiložili k uchu....."jako moře" řekl tatínek a mezi tím hraním a představami o moři běhal Jurka venku po zelené louce /jejich ulice byla přeci poslední ve městě/ a s Frantíkem a Honzou a Mílou dělali napínací dobrodružné a velmi nebezpečné výpravy do Vrbiček a na Pilu, nebo chodili do rezervace, to byl takový dolík uprostřed pole, kde rostlo pár stromů a keřů a byla tam spousta kamení, všechno kamení , které vyorali pánové na podzim z pole velikým traktorem. Na střelnici se daly krásně vydloubávat olověné náboje, lesklé zlatavé kulky zavrtané do jílu ve stráni, za těmi stojany s terči...a s maminkou a tatínkem jezdili na kolech na pískovnu do Píšťálkova a tatínek si posadil Jurku pěkně před sebe do sedačky a už jeli a u břehu,tam kde bylo mělko, tak tam stála klouzačka a Jurka se učil klouzat a učil plavat.....


Každé ráno chodil s maminkou za roh do vedlejší ulice, naproti zimnímu stadionu, kde se bruslilo a nesměli se vůbec tvořit hadi a bruslit v protisměru a ten stadión neměl střechu, tak tam naproti stála Mlékárna a paní Mlíčná nabírala velikou naběračkou z takových hliníkových konví a přelévala ho do bandasek, které si přinesli lidé z domova, aby měli čerstvé mléko k snídani


A to ráno, kdy Jurka s maminkou v sedm hodin přišli jako vždy do Mlékárny, ozval se veliký rachot a dunění a skřípání a ten strašný rámus se blížil moc a moc rychle a maminka popadla Jurku za ruku a strhla ho do průjezdu za veliká dřevěná vrata, co byla hned vedle Mlékárny, ale Jurka byl hrozně zvědavý kdo ten rámus dělá, a rachot se stále blížil, byl ještě větší a větší a největší a úplně se třásla zem a všechno se třáslo...a...Jurka vykoukl zpoza těch vrat...a poprvé v životě uviděl na vlastní oči  tanky....opravdové obrovské rachotící železné tanky  a  ty  tanky  měly  železné  pásy a  pásy se točily a trhaly, zamačkávaly a drtily  kameny,  co z nich byla postavená silnice....a  od  těch   pásů odletovaly kusy kamenů a jiskřilo se tam ... A  na  tancích seděly Zelené Makovice ve světle hnědých oblecích a měly na svých makovicích zelené helmy  a bylo jich moc, těch tanků a maminka se třásla, zatáhla Jurku zpátky za vrata, aby je žádná Zelená Makovice neviděla…..a trvalo to hodně dlouho než tanky projely a bylo je pak slyšet jak se vzdalují...a Růženka běžela s Jurkou vedle do Mlékárny… a paní Mlíčná lomila rukama  a plakala a říkala, že“ty tanky jsou všude a všude jsou prý cizí vojska a  že  to  je náš konec a tyhle tanky že jedou na Ústí...a že bude válka..“.a pak šla mamka s Jurkou domů a také plakala..a čekala na tatínka..a celá se třásla...a ten den nesměl Jurka ani na dvůr, natož do Vrbiček...a to bylo špatně...a musel být doma  a  maminka ho pořád objímala  a  pořád plakala a třásla se.…a říkala „ tohle už jsem zažila  jako malá holka“.....a tatínek se vrátil    pozdě v noci,  když už chlapeček spal,  a  druhé  ráno  už byl tatínek zase pryč a přijela druhá babička Olga s dědečkem Vladimírem, a to byla maminka Růženky a její nevlastní tatínek, protože vlastního tatínka mamince zastřelili Němci,  ještě  když byla malá holka, asi jako Jurášek, ale nikdo  to neví přesně, protože se neví kdy a kde přesně dědeček upadl.  A stalo se to daleko,.."ještě naBoratíně"..říkala maminka,  na Zakarpatské Rusi,  blízko Českého Malína,  ale Malín  už není,  říkala maminka,..."Malín dopadl hůř než Lidice a Ležáky"…..a tomu už Jurka vůbec nerozuměl,  ale bylo  to všechno určitě moc a moc špatně, protože jsou ještě prázdniny, vůbec neprší, a on musí sedět zavřený doma...


                                   Byl konec prázdnin a  Jurka už neseděl s Dežom. Seděl sám v  poslední Oslí lavici, zlou Chmelařku vystřídala  soudružka  Andrlice, která byla přísná, ale už netahala děti za vlasy,  naopak,  vůbec si  Jurky nevšímala, jako by ani ve třídě nebyl. Ale vůbec úplně nejhorší bylo, že maminka onemocněla. Jurka už nemohl chodit o přestávce za maminkou do jejího kabinetu. Bolelo ji bříško, stále polehávala doma a naříkala, a když se    udělalo  dobře,  chodila na návštěvy k takovým divným  lidem,  kterým zářili oči,  ale úplně  nějak jinak než ostatním lidem. 


                                   Jurkovi to bylo moc líto, ale naštěstí tatínek byl teď hodně doma a hrál si s chlapečkem, chodil s ním na procházky a na zahrádku, kde pěstoval  ovoce  a zeleninu a rostly tam kytky a za  zahrádkou, která byla v veliké kolonii zahrádek, čněl kopec zarostlý stromy, přímo les. Tam mohl Jurka chodit,  protože už znal hodiny a  věděl kdy se  má vrátit za tatínkem na zahrádku.  A  tatínek    nejezdil  na  motorce do Prahy, ani vlakem nebo autobusem, pracoval  teď  blízko a nosil do práce takové modré  oblečení a hodně se mračil,  to asi kvůli mamince,  že byla nemocná.   Ale maminka  se  uzdravila  a  dál  učila  děti ve  stejné  škole  kam chodil Jurka, ale občas,  když přišla z návštěvy od těch divných lidí, tak jí taky tak divně zářily oči a nejen to,  i mluvila tak   jinak...a pak, pak se stalo něco moc smutného…..Jurka se těšil na vánoce,  na dárky, každý rok  zářil  v obývacím pokoji  stromeček a všude to vonělo,  a těšil se na dárky a těšil se na kapra, jak bude plavat ve vaně a potom záhadně zmizí pryč…….a …na Mílu....až přijde zezhora na návštěvu a budou si spolu hrát v pokoji a navzájem si ukazovat své dárky. ..ale vánoce...vánoce nepřišly… ...vlastně přišly, ale jinam. Tatínek s Jurkou musel  jet  za  vánoci  a  Ježíškem na   motorce k babičce a dědečkovi do Čebrodína, tam, kde i  v létě  studila  dlouhá  chodba…….a na dvorku už ležel sníh....a tatínek  byl moc vážný…a.. dlouho  mluvil  se  svým tátou  a maminkou, Jurkovou babičkou a všichni  byli  moc  smutní,  přestože to na sobě nedávali před Jurkou znát.   Ale chlapeček věděl….. chyběla..maminka Růženka...nebyla o vánoce se svým Jurkou...řekla tatínkovi, že „slavit vánoce je špatná věc, že to dříve nevěděla, ale teď už že to ví“….a vlastně slavit nejenom vánoce, ale třeba i narozeniny nebo velikonoce je těžký hřích…..a s tatínkem se moc pohádali, a možná proto byly vánoce v Čebrodíně…..a maminka zůstala u své maminky a otčíma a místo vánočního stromečku a dárků prý  zabíjeli  prase  z chlívku….Juráškovi bylo  maminky líto, že nemůže být s nimi u babičky a dědečka….a že tenkrát napadalo sněhu!!...Dlouhá studená chodba studila  střašně moc, ale v jedné skříni byly mísy a talíře a na nich cukroví a to Jurka šup,  když se nikdo nedíval, chodil  tajně  loupit  cukroví...nejradši  měl takové malé rohlíčky obalené ve moučkovém cukru. A  těch dárků co dostal.Stavebnici Merkur, knížku, která byla plná nádherných obrázků od pana Zdeňka Buriana..a sešity Rychlých Šípů a sešity Statečná srdce..a kolo! KOLO!!!


                                       Ach jo......jenže kolo muselo zůstat u babičky. Nevešlo by se na tátovu motorku Jawa 250, a navíc byla na motorce v prosinci ukrutně strašná zima a Jurka,přivázaný k tatínkovi dvěma řemeny aby nespadl,  obličej  omotaný  babiččinou  zelenkavou  šálou  co  štípala,  na hlavě  velikou  žlutozelenou  helmu s červeným pruhem uprostřed a s nohama ve vzduchu,  protože stupačky vyrobili pánové moc nízko... tiskl se k tatínkovi co to je šlo,  tiskl na  jeho  záda, aby  na něj  nefoukal vítr,  sníh a mráz.... a..jak říkal tatínek....“sto kilometrů v takové sibérii“.."to  je  vo  zdraví"..a Jurka ještě nikdy nebyl dál než u babičky v Čebrodíně..vlastně ano,byl, ale to si nepamatoval, to byl ještě malý.....


                                       A doma čekala maminka, smála se  a objímala  a mačkala  Jurku,  tiskla  se  k  němu a stále  dokola  mu  vyprávěla  o  nových  úžasných  kamarádech  a  kamarádkách,  a  jak  je  hned  v  Novém roce  Jurka  všechny  uvidí  a  seznámí  se  s  nimi…..jen tatínek se trochu mračil a šel do kočárkárny, co byla naproti  bytu, kde bydlel Honzík, vyčistit  stroj  Jawu  250  a  večer  šel  Jurka  brzy  spát,  jak byl unavený, ale nemohl usnout, né a  né, a tak si vzal pod peřinu baterku a novou knihu, která svítila žlutě a zeleně a červeně, tedy ta baterka...a  prohlížel  si  obrázky  od  pana  Zdeňka Buriana a zjistil, že ten samý pán namaloval a tuší nakreslil  obrázky  i  v   těch sešitech  Statečná srdce,  třeba   Klekí Petru bílého otce Apačů…..a Kopčema ve žlutozelené přílbě  s červeným  pruhem,  kterak  se  řítí  na  úplně  novém  kole  a  pronásleduje  veliké  stádo chlupatých  Mamutů    k  propasti,  a  tam  zazvonil  na  zvonek  u kola a  v tom velikém mraze to znělo jako opravdické zvony..a Indiány namaloval, jak honili Bohouše a Štětináče..ale..už  nezjistil, proč nebyla maminka o vánocích s ním, ale to už  se mu všechno zdálo, protože spal......


                              Po  vánocích  opět   začala  škola  a  ve třídě si všichni o přestávkách vyprávěli jaké to bylo o vánocích,  kolik  kdo  dostal  dárků  a  Jurka  taky  vyprávěl,  ale nikomu,  ale fakticky nikomu neřekl, že jeho maminka o vánocích nebyla s ním a s tatínkem a dědou a babičkou Toničkou. Tak se babička   jmenovala...... Tonička, a  to  Jurka  zjistil  právě o vánocích, když  byli  u  babičky,  a děda,  co pořád jen seděl na dvorku na štokrleti,  díval se  před  sebe a  kouřil cigarety značky "Start" ve žluté měkké krabičce, zastrčené do takového dutého dřívka...."višňovka" tomu říkal, ale vypadalo to spíš jako píšťalka  než višňovka, tak děda řekl..."Juráši, zavolej Toničku z kuchyně!"....a Jurka  honem  běžel tou dlouhou studenou chodbou až  nakonec,  a  tam byly žluté dveře s okýnkem a to okýnko bylo rozdělené na čtyři části a vždycky,  když  babička v kuchyni vařila a to bylo pořád, no skoro pořád, tak to okýnko bylo celé orosené, takže skrz něj nebylo vidět do kuchyně,jen někdy ano, a to  když  babička  otevřela  to  jedno  ze  čtyř  malých okýnek ….."kvůli páře"..ale v zimě bývalo okýnko zavřené..."kvůli teplu"..říkala babička...a Jurka zabouchal na žluté dveře a vykřikl co nejvíc mohl….."Toničko!! Máš jít za dědou!"...to bylo smíchu….a Jurka ani nevěděl proč se dospělí tak smějí…..ale to nevadí, hlavně že už ví, že babička je Tonička.......



                                      Tatínek přivezl od babičky vlakem kolo, a Jurka se na něj chodil dívat do kočárkárny, a když nebyly  v  kočárkárně kočárky,  tak popojížděl  na kole  sem  a  tam a těšil se na jaro....ale jinak chodil s Mílou normálně sáňkovat a koulovat se, a hrát  na Husity  a  Křižáky s klukama ze Šestky, nejvíc s Tondou a Jirkou, a na Husity a Křižáky vždycky hned po vánocích, protože po vánocích byla venku spousta vyházených vánočních stromků a z nich byly perfektní, ale fakt úplně perfektní meče a kopí a bodce a oštěpy a šavle a palcáty, a tam co na vánočním stromku rostou větve, tak to je výhoda, protože když si meč uříznete šikovně, tak vás málokdy, spíš vůbec nikdy nikdo nepraští přes ruku, protože vám ji chrání ty zbytky větví co rostou na vánočním stromečku dokola...“.Uff.“... a sváděli se kruté a líté a nemilosrdné boje mezi jednotlivými baráky a Jurka a Míla a Franta a Honzík se vždycky museli přidat  k nějaké  jiné  partě  kluků,  protože byli  jenom  čtyři a ostatních kluků z vedlejších domů bylo minimálně dvacet, fakt nekecám, minimálně dvacet...no třeba v Pětce ne, ale s holkama určitě taky dvacet....i víc....


                                       A jednou, už za tmy, ale to nevadilo, protože žluté pouliční lampy svítily na sníh dost, takže bylo krásně vidět a dalo se  sáňkovat  na sjezdové ploše pro kočárky, těsně před pololetním vysvědčením, přišel Jurka úplně promáčený a zpocený ze sáňkování domů... a doma seděla maminka a moc a moc plakala a vzala si Jurku na klín a říkala divné věci,ale zase Jurku sundala na zem, protože byl úplně promáčený a tak šli do koupelny a maminka říkala, že se „tatínek zbláznil“ a že „do Prahy vůbec neměl jezdit“ a že „ten kluk co se upálil, že to je zbytečné gesto“ a že“ tatínka zavřou, jako by nestačilo, že ho vyhodili z práce“...a Jurka musel hned do vany a spát.



                                    Druhý den Jurka taky tatínka vůbec neviděl, zato šli s maminkou na návštěvu do cizího bytu a tam bylo plno dospělých lidí a byl tam starý slepý pán a stará slepá paní, a ta paní měla úplně bílé oči a hrozitáncky s nima koulela a před sebou měla veliký sešit a tam nebylo vůbec nic napsáno, byla tam jen spousta takových malinkých kopečků, něco jako zmrzlinových kopečků, ale bez barvy a strašně maličkatých..a ta paní jezdila prsty po těch zmrzlinách a koulela  přitom  ještě  víc bílýma očima a říkala něco z paměti...jako by říkala básničku a ostatní poslouchali...a víte kdo tam byl!?... Byla tam holka!! Malá kudrnatá holka a veliký vážný pán, co měl pořád brýle, vzal Jurku za rameno a přistrčil ho k té holce a řekl, „tohle je Jiřinka, moje dcera“ a Jiřince řekl „tohle je Jirka...a budete teď kamarádi.....a podejte si ruce....“ale to se Jurkovi vůbec nelíbilo, protože s holkama se nekamarádí, holky si hrajou s panenkama a vůbec s nima není sranda...neuměj hrát na indiány, ani na vojáky Husity si neuměj zabojovat..a pořád skáčou přes gumu nebo švihadlo a sáňkujou jen z půlky kopce a neuměj kopat do míče, jenom trochu házet, ale hrozně málo.....


                                               Podat ruku..ale pán se tak díval a svítily mu přes brýle divně oči....a potom tam Jurka seděl a bál se slepé paní  co koulela  očima  a  pořád cítil  tu  ruku    holky v prstech, i na dlani to cítil a vůbec nerozuměl co si to všichni mezi sebou říkají a co to čtou...a potom se všichni modlili a maminka říkala Jurkovi ať se taky modlí... „hezky sepni ruce a skloň hlavu..“.ale Jurka se stejně díval...a prohlížel si ty divné lidi...a Jiřinka se zase dívala na Jurku..a pak šli s maminkou domů a doma seděl tatínek. Tatínek!!!



                                             Seděl v křesle a Jurka mu hned vyskočil na klín, ale maminka poslala Jurku do koupelny se umýt, protože si „musí s tátou promluvit o něčem hrozně důležitém“…..a Jurka seděl v koupelně na okraji vany a měl puštěnou teplou vodu, ale vůbec se nemyl, jen tak strkal prsty pod tekoucí čůrek a snažil se zaslechnout, o čem že si to rodiče povídají..ale vůbec tomu nerozuměl...jen vycítil, že se tatínek zlobí na maminku a maminka na tatínka……a tak se radši rychle umyl, sám od sebe si vyčistil zuby a zalezl do postele. A přišel za ním tatínek a hladil Jurku po vlasech a sedl si na okraj postele a přečetl Jurkovi jednu celou dlouhatánckou kapitolu z Osady Havranů od pana Eduarda Štorcha...jak lovili Lumíky...ale také slyšel, jak si maminka povídá v pokoji pro sebe...a pak Jurka usnul...a bylo jaro...a když Jurka nejezdil venku na svém novém kole nebo nešel do Vrbiček nebo na kreslení do Základní umělecké školy k panu Richterovi nebo do Sokola cvičit, tak chodil s maminkou do toho cizího bytu... a... Jurka už se nebál slepé paní ani nikoho z těch vážných dospělých a s Jiřkou si docela povídali a soutěžili, kdo se naučí odpovědi na otázky, které dostávali na každém tom shromáždění, jak se tomu správně říká, dřív...a blížil se konec roku a vysvědčení a Andrlice si pořád Jurky ve třídě nevšímala a Jurka si mohl pod lavicí číst…..


                                         Dlouhé Bidlo, ten věčně přihrbený vysokánský hubeňour v hnědých, umolousaných šatech, kulatých brýlích a čepici, zabavil té staré čarodejnici Jeremiášce kočičí pracku. Z mrtvé kočky!!! Společně s Bohoušem a Štětináčem ji pak nesli za úplňku..........Byl duben, sobota večer a Jurka ležel ve veliké posteli a četl  Rychlé Šípy. Nejvíc se mu líbil Rychlonožka, protože měl úplně stejně ostříhané vlasy jako Jurka, na ježka, ale hlavně pořád říkal.."u všech plantážníků..."..a to bylo srandovní.



                                            Byli s tatínkem a maminkou u druhé babičky a dědečka na víkend. U babičky Olgy, maminčiny maminky bylo pořád co dělat. Hlavně na půdě a ve stodole, tam co byly kočky, ale nedaly se pohladit a hned utíkaly, a u dědy v kovárničce, tam byly zajímavé předměty a háky a kleště a velká kovadlina a vonělo to tam kouřem. A také bylo príma, že všude běhaly slepice a husy a kachny, ve chlévě přežvykovaly dvě kozy a v chlívku vedle těch koziček chrochtalo prase, a když Jurka přistoupil až ke dvířkům, strkalo to prase svůj rypák do škvíry u dvířek a hrozně přitom funělo a prskalo, a kozičky pořád přežvykovaly a spodní čelist jim jezdila do kolečka při tom žvýkání a otáčely hlavy za Jurkou a koulely přitom očima skoro jako ta slepá paní, ale měly krásně hnědé oči. Na dvoře, u plotu do zahrady, zářila čerstvě natřená veliká zelená králíkárna pro „angoráky“..králíky. Hned vedle hnojiště. Děda říkal, že jich „točí 80 každý měsíc“. Jurka si nedovedl představit jak je děda točí, asi za uši nad hlavou, což mohla být legrace, ale stejně se mu moc nelíbili. Měli úplně, ale úplně červené oči a dlouhé bílé chlupy a když jim Jurka nastavil prst k pletivu, tak ho hned chtěli kousnout velikýma předníma zubama. A ty oči byly taky strašidelné, možná ještě víc než jsou oči bílé. 



                                         Ale teď už  Jurka ležel v posteli a četl si Rychlé Šípy a těšil se na zítřek, až popluje s dědou na druhou stranu Labe, na jejich louku, pro trávu angorákům a kozám. Dole z kuchyně bylo tlumeně slyšet, jak dospělí mezi sebou hovoří, jen když se snažila mluvit hluchá teta Vlasta, tak hodně křičela, protože se vůbec neslyšela, ale nikdo jí stejně nemohl rozumnět, vydávala totiž jenom zvuky a žádná slova, ale zato hlasitě.. A to její muž, strejda Karel, ten zase nemluvil vůbec, ani nevydával žádné zvuky a vždycky, když  se u babičky Olgy setkali, Jurkův tatínek a strejda Karel, tak šli do hospody a tatínek se tam postupně učil znakovou řeč...ale, moc mu to nešlo, tak musel se strejdou hodně trénovat a když přišli z tréninku, tak se objímali a smáli, jak už jim to jde...A Jurkova maminka dnes odpoledne, když hrabali posekanou trávu na zahradě, vyprávěla o setkání moc zajímavých a hodných lidí, kteří pravidelně jezdí sem do Polabovky za babičkou Olgou a dědou Vladimírem a všichni se společně učí správně žít a přemýšlet a modlit se, a Jurka už viděl ty knížky a sešity, ze kterých se ti zajímaví lidé učili...děda je měl totiž schované na druhé půdě, tam co se dávalo seno a sláma na zimu, tak tam v tom rohu u vikýře, je pod senem veliká dřevěná truhla, hodně, ale hodně podobná té, co je na půdě v Čebrodíně, jenže ta je zamčená a tahle ne.…… je plná malých sešitků       stočených do ruliček a převázaných provázky s  nadpisem "Strážná věž", úplně nových i starších, to se dá poznat, protože to byl fotografický papír a ten stářím žloutne, a  navíc tam bylo vždycky napsané datum, třeba 1965 a tak. Podobné sešity má i maminka doma a nosí si je sebou, když jde za těmi lidmi, kterým svítí taky zvláštně oči, za panem Hadíkem  a Jiřinkou………....a pak Jurka usnul a zdálo se mu, že je úplně sám na dědově zelené pramici bez těch dlouhých vesel, a z vody na něj mává Mireček, jeho strejda, který se utopil před deseti lety, když mu bylo osm let a jeden kluk do něj strčil a on spadl do vody a protože neuměl plavat, tak se utopil a jeho tělo našli až daleko po proudu u jezu....ale  to ještě Jurka vůbec nebyl na světě…. 



                                       A druhý den byla neděle a svítilo sluníčko, ten Zrzek na nebi,a Jurka se plavil, ale  teď už doopravdy, s dědou a dlouhými vesly za vodu na trávu. Seděl na zádi a díval se na dědovy obrovsky silné ruce a prsty, jak drží konce těch vesel a druhé konce přesně a rytmicky zajíždějí těsně pod hladinu a potom z nich padají malé kapičky vody, které dělaly na vodě kolečka, a občas se děda otáčel, aby viděl kam vesluje. A  u louky byl železný kruh v zemi a děda Vladimír přivázal řetězem zelenou pramici k tomu kruhu, vytáhl z lodi kosu, hrábě a brousek, a šel kosit trávu, Jurka zatím vytáhl na břeh těžké hadrové pytle a potom mohl běžet podél řeky proti proudu k potoku, co se vléval do Labe pod tunelem pro vlaky, kde prý „bejvali pstruzi, ale už dlouho tady nejsou“. A pluli zpátky s trávou v pytlích a to se plulo mnohem rychleji, protože děda si navesloval a pak ho unášel proud. A na dvorku  je radostně vítali Šmudla a Míša, dva psi, takoví voříšci a Šmudla byl menší, ale zato měl delší šedivé chlupy a Míša měl krátké ale kudrnaté černé chlupy a byl větší. A k obědu bylo vepřové s bramborem a se zelím, ostatně jako vždycky, děda s babičkou jedli jenom vepřové se zelím, jen občas králíka nebo husu. A po obědě tatínek nastartoval Jawu 250 a maminka si sedla za tátu a odvezl ji domů a pak se vrátil a odvezl i Jurku, který si mezitím hrál s Míšou a Šmudlou. na dvorku.



                                              Druhý den si Jurka četl dál Rychlé Šípy, a už mohl mít dočtený celý druhý sešit..."Dej to sem!!!"...Andrlice stála úplně těsně u Jurkovy lavice s rukou od bílé křídy nataženou, propichovala Jurku očima...nerad...nerad vydal Jurka vzácný sešit, ale byl tak překvapen.... vždyť celý rok měl od Andrlice pokoj..."A pojď k tabuli"....cestou z Oslí lavice si stačil všimnout nápisu na tabuli..."1.MÁJ"-SEJDEME SE VŠICHNI NA HŘBITOVĚ V 8:00 HODIN. MÁVÁTKA SEBOU!" U tabule se otočil čelem do třídy a díval se....ne, všechny oči se dívaly na něj..."Tak jestlipak budeš v průvodu Jiříku?"...zadunělo mezi lavicemi...neodvážil se podívat do jejích očí, hlavou mu letělo..co bude s Rychlými Šípy??..."Umíš odpovědět? Nebo jsi snad hluchý?!!!"...ne nebyl, Jurka nebyl hluchý, hluchá byla jeho tetička Vlasta, sestra maminky a její muž Karel, strejda. "No to se podívejme!!!"...hřímala Andrlice, mačkajíc v pěsti Rychlé Šípy..."Tak co, bude to?!!!"....a tehdy se to stalo poprvé...poprvé Jurka pocítil tak velikou nenávist, nejenom k Andrlici, nenávist ke všem a ke všemu,náhle si vzpomněl na to, jak to bolelo, když ho Chmelařka tahala za vlasy, jak bolelo, když musel stál čelem ke zdi, jak bolelo, že všichni byli jiskřičky a pionýři a on nebyl...nenáviděl v tu chvíli všechny a všechno kolem a přitom to bolelo...zvedl hlavu...podíval se soudružce učitelce do očí.."NE-BU-DU!"V tu chvíli zmkla celá třída, bylo slyšet ptáčky za oknem štěbetat, ale ve třídě se ticho dalo krájet.....Andrlice prošla mezi lavicemi až ke stolku s třídní knihou, otevřela šuplík, vhodila do něj Rychlé Šípy, zamkla jej, klíč strčila do kapsy modrého pláště a pomalu, jako by zpomaleně došla k Jurkovi, který se jí stále zarputile díval do tváře...zvedla hrozně pomalu ruku a se slovy, která náhle zazněla tiše, až jemně..řekla.."Vždyť nemusíš chlapče, vždyť nemusíš"...a pohladila Jurku po tváři, jemně ho vzala oběma rukama za ramena a odvedla ze třídy, před zkoprnělou třídou ven, za dveře na chodbu...a dál, dál chodbou, po schodech dál, a další chodbou dál, ke kabinetu Jurkovy maminky.


                                                      A nebyl!... Jurka nebyl s ostatními dětmi ze třídy v průvodu. Stál s tatínkem u okna v obývacím pokoji, ale za kytičkovanou záclonou, a tam kde nebyly v zácloně kytičky, bylo vidět ven, na silnici až ke hřbitovu a z okna v ložnici rodičů bylo vidět ještě líp, přes střechu jeslí..přímo na vchod do hřbitova a nahoře na  horizontu  byl velikánský kopec, a úplně na vršku toho kopce stál vysoký kovový kříž.... prý pro pana Máchu, básníka, tam byl ten kříž...ale tatínek nenechal Jurku dlouho dívat se na všechny ty lidi, a řekl mu, ať si raději kreslí do sešitu a Jurka věděl, že táta nechce, aby ho někdo viděl, jak se dívá. První máj byl každičký rok, Jurka znal dobře prvomájový průvod a líbilo se mu chodit s maminkou a staršími dětmi, které mamka učila, jít společně v tom průvodu, mávat mávátkem a křišet „Hurá“ a „Sláva“ a „Ať žije Rudá armáda“ až na veliké náměstí, které museli všichni obejít kolem dokola a pak se řadili a stáli a dívali se na tribunu, kde stáli pánové a paní, ale tatínek jim říkal „kašpaři“ a „zaprodanci“, ale vypadali úplně jinak než kašpárci, nebo klauni, které znal Jurka z divadla a z pohádek nebo cirkusu. A potom, když už bylo plné náměstí lidí a všichni byli pěkně seřazení, s mávátky a velikými nápisy, jezdila kolem té tribuny s kašpary srandovní auta, a na těch autech byli lidi a to se správně vůbec nesmí, ale na 1.Máje se to klidně může, a aby Jurka dobře viděl, brával ho vždycky jeden soudruh učitel tělocvikář na ramena, ale moc se mu potila hlava, tomu soudruhovi, takže se Jurka neměl za co držet a tak se držel mávátka...ale  mával moc málo, protože se bál, že spadne dolů...a to ještě ten pan soudruh tělocvikář přitom kouřil a ten kouř šel Jurkovi přímo pod nos, ještě že měl mávátko a  každý měl mávátko nebo alespoň šátek, a všichni radostně mávali a křičeli, a na tribuně  pánové a paní také mávali, na oplátku, ale neměli mávátka, jen tak na lidi klepali významně rukama.



                                              Ale letos nebude Jurka v průvodu, ani na náměstí se nebude udit...díval se zpoza kytičkované záclony na seřadiště před hřbitovem a  když skončila hudba u velikánského hrobu, nad kterým byla udělaná ze strašně tvrdého betonu obrovská hvězda...ona tam vlastně nebyla hvězda, byl tam ten vysoký a široký oblouk z betonu a tam, kde měla být ta hvězda, tak tam nebylo nic, ani beton, takže se dalo krásně koukat dírou co měla být hvězda nahoru na stromy a oblohu. A

Ale to nikdo nesměl vědět, jen Jurka a Míla...a taky Honzík, protože aby jste se mohli podívat do nebe skrz hvězdu, museli jste si stoupnout přímo pod ní,ale úplně tajně, při stezkách odvahy na hřbitov...stoupnout na ten beton, co byl hrob, pod kterým jsou prý vojáci...a úplně dlouho a úplně mrtví...Tak potom, po hudbě, když na tu desku dali Zelené Makovice veliké věnce a květiny a zapálili ohěň, který hořel úplně sám bez ničeho a vystřelili ze samopalů...tak potom se všichni seřadili do průvodu a vpředu byla ta hudba a ze hřbitova šlo za Zelenými Makovicemi strašně moc lidí po silnici, že by auto vůbec neprojelo, tolik bylo těch všech lidí a pionýrů a pionýrek v bleděmodrých košilích a rudých šátcích kolem krku, a táta říkal "tady kráčí přípravka Rudých Tyranů" a pod oknem prošla i Jurkova třída a paní soudružka učitelka Andrlice  se dívala právě do toho okna,ze kterého se za záclonou díval Jurka, ale Jurka se rychle sehnul a seděl na bobku a chvilku tak čekal, jen ho mrzelo, že zavadil o záclonu a ta se pohnula, ale jenom trochu...a to je špatně, to vás může klidně prozradit...tak snad si toho Andrlice nevšimla...ale pak se díval dál....tolik  moc lidí nebylo na žádném pohřbu...a to se Jurka dověděl až teď, za kytičkovanou záclonou, že je v jejich městě tolik hodně lidí, určitě víc než u babičky v Čebrodíně předtím mu to vůbec nepřišlo...ono se to zkrátka nezdá kolik je lidí ve městě, když je první Máj...a tatínek šel do obývacího pokoje za maminkou a něco si povídali a Jurka si prohlížel skrze kytičky  všechny lidi a ty srandovní auta a nakreslil si do sešitu veliký průvod, který tekl jako živá lidská řeka pod jejich okny ze hřbitova na náměstí Míru......úplně plno lidí si nakreslil, všechny, a jako na pozadí tam ještě přikreslil kopec s velikým železným křížem pro pana Máchu...básníka a vzpomněl si na Rychlé Šípy, a že tenkrát, když ho paní učitelka Andrlice přivedla za mamkou do sborovny kde byla jenom mamka, už neměla svůj kabinet, tak tenkrát paní učitelka řekla.."Růžo prosím tě, copak nestačí, že v tom lítáte vy?!"..a dala mamince sešit Rychlých Šípů, a ta ho schovala a od té doby Jurka sešit neviděl...a paní učitelka Andrlice přesadila Jurku do lavice k Milanovi místo Mirka, který se špatně učil...


                                             Blížily se prázdniny a vysvědčení a Jurka to už věděl, že pojede...ne...on poletí k moři...a Milan v lavici byl fakt nejvíc úplně kamarád a Jurka chodil po škole k Milanovi domů...a tam vám byl pes...veliký černý kudrnatý pes, mnohem větší než Šmudla a Míša dohromady, obrpes..a vůbec nekousal, ani tu malou bílou kočičku nekousal...on si s ní hrál..... a to si ji dal mezi přední tlapy a ležel na břiše a ta Sněhurka kočička si lehla na ty jeho tlapy na záda a předníma i zadníma tlapkama se snažila chytat Alíkův čumák, ale opatrně, protože když se jí to povedlo, tak zabrzdila a vůbec nevytahovala drápky...kočky totiž můžou zatahovat drápky a to psi neumí, ti normálně škrábnou, ale gepard ten je taky kočka, ale s drápama to umí jen jako pes...


 


                                       A pak se šlo naposledy do školy ve druhé třídě a Jurka nesl velkou kytici do třídy, kytici pro paní učitelku Andrlici ..a Jurka jí poděkoval, přesně tak jak mu to poradila maminka a paní učitelka rozdala vysvědčení a Jurka měl samé jedničky a doma čekal až přijde maminka ze školy, kde také rozdávala vysvědčení, ale těm větším dětem, které Jurka znal z těch výletů, kdy ještě nechodil do školy.


 


                                    A byly dlouhé prázdniny a Jurka chodil k Milanovi domů a hrál si s Alíkem i Sněhurkou, a četli si a prohlíželi Čtyřtyřlístek s Fifinkou a Myšpulínek a Bobíkem a Zajícem…..nebo s Mílou a Honzíkem pořádali nebezpečné a dobrodružné výpravy až dozadu na západ....za Vrbičky, až na Ovčín a Bídnici. Ovčín, to je kopec a dlouhá stráň, hned vedle kopce s křížem pro Máchu, básníka,  a  tam je betonový bunkr z války, ale je v něm nakadíno,a kolem se prý „odjakživa pásly ovce a kozy“ a proto Ovčín, ale Jurka tam ovce ani kozy nikdy neviděl, jen někdy srnky a zajíce a bažanty, to když vylezli z Bídnice, což je les hned vedle Ovčína. A bažantů se vždycky leknete, protože dělají najednou, z ničeho nic, hrozný rámus, když chtějí uletět...a je tam spousta bodláků a šípků a bezinek a trnek..a to právě říkal tatínek, že „kdyby Rudý Makovice nezrušili ovčín, tak to bude krásná rozkvetlá stráň plná vzácných rostlin a ne takovej přerostlej bolševickej bordel“....ale Jurkovi to nevadilo, ani Mílovi, protože na Indiány se tam  hrálo úplně skvěle...i na cestovatele Emila Holuba nebo pana Hanzelku s panem Zikmundem, tou liškou zrzavou, kteří projeli jedním autem celý širý svět, se dalo krásně hrát....a na úpatí té bodláčím, trnkami a křovím zarostlé stráně, jen kousek nad kolonií zahrádek, byla cesta, „na ní bývaly kolejnice pro vozíky z Richardu“, a ta končila u velikých, ale úplně největších zamčených, a to byla škoda, železných vrat...a když tam byl Jurka ne s klukama, ale se svým tatínkem, tak se dověděl, že „to je vchod do podzemní továrny Richard, kde za  druhé války pracovali vězni pro Němce, kteří chtěli vyrobit ničivou bombu nebo dvě – F1 a F2“, a když už ti vězni nemohli pracovat, protože dostávali málo najíst, tak umřeli vedle toho vysokého cihlového komína, co ční do nebe cestou do Vrbiček a teď je na něm čapí hnízdo, hned za hřbitovem a za kolejema, co vedou dál, dál na jihozápad, směrem ke kopci s křížem pro pana Máchu, básníka, který je z jedné strany vykousnutý, tedy ten kopec, protože z toho černého kamene je v Anglii v přístavu postavená hráz a teď tu ten kámen chybí….


 


                             S maminkou musel chodit Jurka na shromáždění Svědků Jehovových už ne do jednoho bytu k panu Hadíkovi, ale pokaždé šli do bytu jiného, a pan Hadík, ten s těmi brýlemi a kudrnatou dcerou Jiřinkou, říkal, že „je to potřeba, kvůli konspiraci“, protože Luďek, jeho starší syn, „odmítl vzít na vojně samopal do ruky“. No představte si, tak se ho asi bál. A Zelené Makovice se prý bojí na oplátku takových jako je Luďek, a proto ho zavřeli do vězení“ „za mříže a tím to všechno prasklo, Jurka sice nevěděl co prasklo, ale že  musíme být opatrní, bude i Jurka opatrný, ale to Jurka byl, byl hrozitánsky nejvíc opatrný, protože na přechodu se vždycky, ale úplně vždycinky rozhlédl, jestli někdo nejede..


                

(více)

06.03.2010 23:23:44 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

Poslední...pro Jirku.

U tůňky na pasece bylo veselo. Přišla obleva a z bezového keře padaly veliké kapky roztátého sněhu. Zrzek svítil a hřál seč mohl, jako by už jaro bylo v dohledu. A snad už i bylo! Ke břehu se slétli ptáci z celého okolí. Vrány i Havrani, Stehlíci, Chocholouši i neposední Vrabci. Kosi v černých kabátcích se čepýřili opodál, zelení Zvonci a barevní Hejlové poskakovali po větvičkách keře i po hladké tabuli tenčícího se ledu tůňky. Všichni štěbetali a zpívali...brebentili jeden přes druhého....probírali zimu a kdy už skutečně přijde jaro. Jen na kraji lesa zlostně pokřikovala samotářka Straka. Ježek ospale mžoural do ostrého slunka, odrážejícího se od tajícího stříbrolesklého sněhu, ale švitoření a radost ostatních živých tvorů kolem tůňky a posedávajících ptáčků na ještě holých větvích bezového keře, mu nedávalo dostatek klidu pro spánek. Ale nezlobil se. I on už se nemohl dočkat jara. A mezi tím vším mumrajem a halasem bylo dobře slyšet jasný hlas Skřivana. Se zraněným křídlem nemohl vzlétnout nad paseku ani nad pole, ale přesto zpíval o dalekých výpravách, zpíval jak nejlépe dovedl. Ostatní ptáci ho rádi poslouchali, i Ježkovi, ač bez řádného sluchu, se Skřivánkův zpěv líbil. Pomáhal zahánět myšlenky na těžkou zimu a dával naději brzkého jara, kdy se i zraněné křídlo zahojí a Skřivan zas bude létat a zpívat nad krajem. Bylo jim dobře v tom nesourodém společenství. Vyprávěli si mezi sebou navzájem své zážitky a vzpomínky, poznávali jeden druhého a všichni přáli veselému Skřivánkovi uzdravení. Zpíval veselé i smutné, trochu se křídlem opíral o studenou zem a když si potřeboval odpočinout, odmlčel se, ale jen na chvilku a už opět......opět?!...Naráz bylo hrozivé ticho. Ptáčci strnuli, jako by se na chvíli zastavil život. Jen tetka Straka krákala opodál. Všichni upřeli očka na Skřivánka. Nadechl se ke zpěvu, zraněné křídlo bezvládně viselo podél tělíčka.....a Skřivánek se bez hlesu položil na tající sníh....zavřel oči....ještě jednou se nadechl...a....usnul.....usnul náhle a navždy a až teď ostatní ptáčci pochopili, jak těžko asi bylo zraněnému Skřivánkovi......a přesto jim zpíval a vyprávěl.....do posledního dechu.......  (více)
						
						

24.02.2010 11:19:47 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

Pohádka /poslední/ pro Medunku

Byli dva. Milovali se. Vzali se. Byla velká svatba. Po třech letech se v lednu narodil první syn. Přestože prvorozený dostal jméno po mamince. Byla tak krásná a mladá. Kamarádovi se také narodili. Šest jich bylo. Tři kluci a tři holky. Máma Jassie, Vlčačka a táta silný Boxer Van. "Jedno štěně ti dám!"...řekl kdysi Ježkovi kamarád. A ten čas byl tu. Bydleli v maličkém bytě. 1+1 se tomu říká. V podkroví. Kamarád přijel v dubnu. Otevřel kufr auta a tam byli. Nádherná štěňata. Dojč mix. "Chceš kluka nebo holku?"...vlastně už zapomněl, že kdysi na nabídku kývl. Měl jiné starosti. Pracoval v truhlářské firmě. Jezdili po Čechách, po Polsku, Slovensku....vyráběli a montovali Baťovy prodejny na pěších zónách. Dostal je v restitucích zpátky. Baťa. Štěpánkovi byly čtyři měsíce....."Fenku"...odpověděl při pohledu do kufru auta. Byla krásná a zlatá. Jako med. Klidná jako medunkový čaj. Vyrůstala s nimi. Hlavně se Štěpánkem. Po dvou letech přibyl do smečky Jurášek. Přijala ho klidně. Pochopila sama, že bude na konci hierarchie.Nikdy nekousala. Nic a nikoho. Jen při vítání radostně sešvihala ocasem příchozí. Nemohla mít štěňata. Mix se projevil nemocí kolenních kloubů a nadváha by ji mohla posadit na zadek. Plavala. To pomáhá. Plavala ráda. Rozená kachna.Zachránila psa. Voříšek Ben se rád toulal. Doprovázel nás tehdy k polozamrzlému Ohři. Uviděl labutě. Tak deset metrů od břehu na volné vodě. Rozeběhl se po ledu a těsně u konce ledové plochy se probořil. Marně se hrabal na led. Neměl se čeho zachytit. Ježek našel dlouhou větev. Hodil si k Benovi. Medulína sama vběhla na led. Zakousla se do konce větve a táhla ji, spolu s promáčeným Benem, který se zachytil...Vytáhla ho ven. Než došli domů Ben úplně chrastil zmzlými chlupy. Prožila jedenáct let ve smečce. Z toho poslední tři roky už jen s Ježkem a klukama, kteří vyrostli, odešli, ale vracejí se. Ještě to nevědí. Mají chřipku. Až se uzdraví, Medulína už tu nebude. Odejde do psího nebe. Zítra ráno. Bude spát na zahradě v Litoměřicích. Tam se narodila. Život prožila v Libochovicích. Ráda jezdila vlakem. Ráda hlídala slepice. Ráda honila zajíce, ale jen v náznaku. Nemohla moc běhat. Rozdala tolik radosti, že by jí mohli někteří závidět. Nikdy si nestěžovala. Nikdy neměla špatnou náladu. Vždy připravena ke hře. Zůstane po ní prázdno. Fyzicky. Jinak zůstane s námi. Dnes se s ní rozloučila Štěpánka i ostatní. A už o tom nebudeme mluvit. Tak to prostě je. To se stává....že občas někdo umře.  (více)
						
						

24.02.2010 11:17:26 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

Pohádka pro Georgínu.....

Paseka s bezovým keřem, přikrytá bělostným hlubokým sněhem, tiše dýchla chlad únorového dne směrem k mlčícímu lesu. Šedá, nízká obloha tmavla a Ježek, unavený a prochladlý po dlouhé cestě sněhovými závějemi, se chystal zavrtat do svého doupěte pod listím. Brodil se toho dne sněhem od rána, kdy slabě vyšel Zrzek, tlapičky a bříško studené od sněhu, zahříval nyní stočen do klubíčka, když předtím ukousl střípek jablka. Pomalu se mu únavou zavírala očka. Od tmavého lesa se však ozvalo rytmické dunění. Zem se chvěla a otřásala pod vahou a silou blížícího se. Vystrčil tedy černý čumáček a zavětřil. Vzduch se naplnil pachem koňského potu. Kousek od zamrzlé tůňky, se vzkazem napsaným do jejího sněhu, se zastavil černý, dlouhými chlupy obrostlý koník, z jehož hřbetu stoupala bílá pára. Kůň odfrkl tmavými nozdrami a zatřásl hlavou s dlouhou černou hřívou. Sklonil hlavu a širokým kopytem hrábl do sněhu, v naději objevení kousku loňské trávy. Náhle střihl dlouhýma ušima, zvedl hlavu a jeho veliké, lesklé oči spočinuly na hromádce listí pod holým bezovým keřem, která se mírně zachvěla, pár zmrzlých hnědých lístků se sesunulo do sněhu a Ježkova očka, objevivší se mezi listím,se spojila s pohledem koně. Dívali se na sebe, dva živí v pusté zimní krajině...mlčeli...a dívali se....kůň pohodil hlavou, jako by chtěl říci ne, "ne....to nevím"....a zamířil k lesu hlubokým sněhem...Ježek se za ním díval, když v tu chvíli mu na vlhký čumáček dopadla bílá sněhová vločka shozená z koníkovy hřívy. Ta vločka sněhu ale neroztávala. Naopak jiskřila a hřála, chladila i konejšila Ježkovy vzpomínky. Šilhal na tu vločku, posazenou na svém čumáčku, černýma očkama, a v tu chvíli se mu zazdálo, že ji zná, moc dobře a dlouho ji zná, že to vlastně není sněhová vločka, že je to vzpomínka obrazu, přání klidu z daleka, dopis touhy i pohlazení pochopení, čajová konvička naděje, básnička o smutku.......Šedou oblohu krátkého zimního dne proťaly tři bílé siluety letících labutí....letí tiše na svou řeku...pomyslil si unavený Ježek....když pomalu, opatrně, aby neshodil sněhovou vločku spadlou z koňské hřívy, zalézal pod zmrzlé listí. Usnul stočen do klubíčka, jen černý čumáček nechal povystčený z bodlin...to aby ta bílá vzpomínka, sen i naděje, přání i pochopení....neroztála...aby zůstala.....všechno dobré k narozeninám Georgíno.  (více)
						
						

13.02.2010 11:24:53 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

Hamel

Ja nemám lásku v malíčku
Ja nemám viac než seba mám
Ja nemám srdce na tričku
A drobné mince nezbieram

Ja nekupujem na korze
Čo nosí sa a čo sa chce
Ja hladám obraz a nie rám
Ja hladám obraz a nie rám

Ja nemám lásku v rukáve
Ja nechytám čo padne mi
A za bubliny prchavé
A za džús s ladom chladený

Vždy platím svojím peniazom
A zostávam tým čím aj som
Ja hladám lásku a nie dym
Ja hladám lásku a nie dym

Ja nemám lásku tú čo zpeť
Si móžeš lahko zobrať z hry
Ja nehrám s kdekým lahký sen
A za pár hodín v páperí

Si nedám dušu hlúpo vziať
A na drobné sa rozméňať
Ja takej láske neverím
Ja takej láske neverím

Pavol Hammel,Marián Varga
(více)

11.02.2010 17:02:48 | 0 komentářů | stálý odkaz

Vandráci jdou do nebe

Vždycky jsem si myslel, že ráj je velký jam
Něco mezi Woodstockem a folk parádou v Hulíně
Dav kolem piána a každá píseň o něčem
A spousta vína a holek na klíně

A taky jsem věřil, že v ráji najdu Tebe
A vůbec všechno, co sem kdy kde ztratil
A že tam napravím svoje kamení aspoň chlebem
Že vrátím dluhy, co jsem tady nezaplatil


A hodně jsem vzpomínal, co všechno by se dalo změnit
A třídil minulost, jako by štěstí na tom stálo
A pak v dálce zahřmělo a mě se v hlavě rozsvítilo
A došlo mi, že na ráj by toho bylo trochu málo

Protože ráj, to je obyčejný svět
Kde platí zákony, kde platí slovo
A kde platí daný slib
Obyčejná důvěra v obyčejnou spravedlnost
Obyčejná naděje, že doopravdy
"Bude zase líp"

A tak jsem se stal vandrákem na cestě do nebe
Vyhnali mě z domu a tak jdu sám za sebe
Jedni na patníku sedí a druzí vracejí se zpět
Ptám se všech, jestli vědí, kde se to končí ten náš svět

A každý zná cestu správnou
Každý mi dává X dobrých rad
A všichni správným směrem rukou mávnou
Že tudy se mám dát

Jenže každý ukazuje jinam
A všichni chtějí pravdu mít
Jako kompas přímo z pólu
A já nevím komu uvěřit

Protože ráj, to je obyčejný svět
Kde platí, co kdo řek
Obyčejná naděje, že dovoláš se pomoci
Obyčejná naděje, že se i na tvou nemoc hledá lék

A že tvůj život není jenom KRA k jihu plovoucí
A proč se tváříš, že máš v tomhle světě vlastní svět
Vždyť ten náš svět, to je obyčejný ráj
Jenom bez té důvěry, že na nás někdo myslí
A že chce pro nás jen to nej
Náš svět to je obyčejný ráj, kde andělé jsou strážný
A kde má cenu, jen to co je na prodej?

Kdybys měl cestu stejnou a nemohl mě najít
Dřív nebo pozdějc stejně sejdeme se v ráji

Vlasta! Vandráci jdou do nebe. Redl, přeci.
Ježura to spojí....
(více)

11.02.2010 17:01:49 | 0 komentářů | stálý odkaz

Nedělní chvilka....

Zákeřným šílenstvím Dechu lokomotivy
Řítí se věčnej Smolař Po hlavě rovnou do hrobu
Slyší skřípat písty Sráží páru obočím
Starej Charlie ukrad kliku
A vlak, ten nezastaví Nemá ho jak zabrzdit

Vidí svoje děti vyskakovat Kolem se míhaj nádraží
Jeho žena s jeho nejlepším kámošem
Užívaj si v posteli Plazí se po čtyřech chodbičkou
Starej Charlie ukrad kliku
A vlak, ten nezastaví Nemá ho jak zabrzdit

Slyší děsivý ticho Chytá padající anděly
A ten věčnej vítěz Drží ho rovnou za koule
Bere si Gideonovu Bibli Otevřenou na první straně
To Pánbu ukrad kliku
A vlak, ten nezastaví Nemá ho jak zabrzdit


Ian Anderson, Charles Darwin, Dech lokomotivy, Jethro Tull
(více)

07.02.2010 03:58:49 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

8. týden....

Byl ve znamení nočního psaní Příběhu i Pohádky o dvou trpaslíčcích....Byl ve znamení bližšího poznávání přátel na štěstí...poznávání chodu "náměstí" tamtéž....Byl ve znamení....."heršvec to je teplo"...."vypnu topení"...byl ve znamení práce...Byl ve znamení odfláknutého divadla agenturou SophiaArt...už nikdy....nasr..t, za ty prachy Byl ve znamení Vodnářů...Kahulka oslavila, přála si minipohádku...je tam, milos....á....Byl ve znamení..."normálně si sundám klokanku, ufff..." ve znamení "pokeců na náměstí"...Byl ve znamení odhalení dvou nepatřičných nicků...dveřmi ven, oknem zpátky...Byl ve znamení oblevy ve vztazích s Tami...jak lehce se člověk mýlí.....Byl ve znamení normálního chodu věcí, občas opentlených mašličkou radosti i smutku...A tak to ma byť, bo tak je to správne...čili shrnuté a zametěné... po čas mojej slúžby sa nič mimoriadne nestalo Belindá..... á..dva..tri  (více)
						
						

07.02.2010 03:56:31 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

Pohádka pro Kalamitu.

Byla zima. A ticho. A noc. Jen slabý vítr profukoval holými větvemi bezového keře. Všude ležel nový,čistý, bílý sníh. Ježek, zahrabaný u paty keře ve studeném listí, spokojeně podřimoval stočený do klubíčka, s bodlinami těsně u sebe, aby ani troška vzácného tepla neunikala nadarmo ven. Vedle něj leželo nakousnuté červené jablko. Pochrupoval už hodně dlouho, vždyť kdo by také chodil, teď, v noci, v zimě, k zamrzlé tůňce. A přesto se v dálce ozvaly kroky, křupání zmrzlého sněhu. Na pasece, osvětlené Bledulí vesmírnou se objevily dva stíny. Jeden vyšší a štíhlý, který ve slabém svitu měsíce kreslil do sněhu tmavý stín kříže, a druhý drobný a skotačící stín, který odbíhal a opět se vracel ke stínu prvnímu. Ježek se zavrtěl v klubíčku, zhluboka vzdychl, ale spal dál. Stíny dorazily až ke kraji tůňky, sotva rozpoznatelné od okolí. Na zamrzlé hladině ležela čerstvá vrstička bílého sněhu. Až nyní se Ježek probudil. Až nyní bylo patrno, že stín kříže tvoří postavy dvě. Matka nesoucí svého malého, spícího synka. A skotačící děvčátko neposedně pobíhající kolem nich. Ježek odhrnul čumáčkem listí a sčásti stočený pozoroval po očku, co se bude dít. Vlastně nic. Jen matka na chvilenku odložila spícího synka do sněhu, a do bílé plochy na hladině tůňky napsala svými prsty vzkaz....prosbu...přání... modlitbu......... Zvedla opatrně spícího chlapečka zpět do náruče, postavila se, rozhlédla, a vracela se ve svých čerstvých stopách tam, odkud přišla. Kolem ní vesele poskakoval drobný stín a ten její, tvořící na zemi kříž, tiše a nenápadně mizel, až se ztratil v přítmí lesa.

Ježek neodolal. Jeho zvědavost byla silnější než zima a spánek. Vyhrabal se z šustícího listí, dofuněl ke břehu a rozespalýma černýma očka četl písmena napsaná štíhlými prsty do zamrzlé hladiny tůňky. Pak se otočil a dlouho, předlouho stál a díval se. Díval se na stopy ve sněhu. Té noci už nešel spát do svého pelechu v listí pod bezovým keřem. Opatrně se sešoupl na okraj tůňky a tlapičkama obkresloval napsanou prosbu, aby nezapadala sněhem. Byla zima. A tma. A ticho. A padal sníh. Na pasece, kterou osvětloval měsíc, ta Bledule vesmírná, už nebyly vidět žádné stopy. Jen sníh.  (více)

07.02.2010 03:53:47 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

Pohádka pro Sílu a něhu.

Bělovlasý Stařec, v dlouhém, blankytně modrém šatu přepásaném jednoduchým řemenem, kráčel ven z města. Míjel poslední domy, na jehož červených střechách se vyhřívaly kočky. Kráčel lehce, vzpřímen a lehký vánek si jemně pohrával s jeho dlouhými vousy. Pravou paží se opíral o dlouhou lesklešedou hůl. V levé ruce nesl džbán. Ten džbán...nebyl z hlíny, nebyl ani ze skla, přestože byl průsvitný, nebyl ani z kovu. Byl z myšlenek. Stařec kráčel dlouhé týdny, za dne i v noci a kolem něho pobíhal velký silný, žlutohnědý, chundelatý pes.Stmívalo se, když dorazili k tůňce. Vesmírný Zrzek, ta koule ohnivá, hladil hladinu tůně posledními slábnoucími paprsky světla a tepla. Pes, přestože ho žízeň, po dlouhé pouti bez odpočinku, hnala vpřed, zalehl u Starcových chodidel, opásaných koženými řemínky sandálů. Pozorně se díval na pohyby svého pána. Ten opatrně poklekl na břehu, odložil hůl, jež se vzápětí proměnila v modrošedou užovku se žlutočernými půlměsíci za hlavou, neslyšně vklouzla do vody, a on, skloněný nad lesklou hladinou, zvolna nabíral čistou pramenitou vodu do průsvitného džbánu z myšlenek. Pes se mezitím zvedl, zavětřil a radostně odběhl k nedalekému bezovému keři, u jehož kořenů spal do klubíčka stočený Ježek. Lehce a s respektem svou velikou silnou tlapou opatrně žďuchl do kuličky bodlin. Ježek vystrčil nejprve černělesklý čumáček, pak se objevila černá očka a nakonec se rozbalil celý. Pohlédl směrem k tůni a Starci, který se již měl k návratu a otočil ježatou hlavu ke Psu..."Neboj, to bude dobrý!"...Pes natočil hlavu na stranu, chvíli si opakoval Ježkova slova, pak se otočil směrem za vzdalujícím se Starcem a jen tak v běhu vyštěkl k Ježkovi odpověď..."Já vím... já vím... že jo!"...a běžel za svým pánem, který, třímaje v pravé ruce modrošedou hůl, v levé plný džbán, kráčel tam, tam zpět, tam do světa lidí, doprovázen velikým, žlutohnědým chundelatým psem, plným síly a něhy,kráčel tam, odkud přišel. (více)
						
						

07.02.2010 03:52:05 | Autor: Ježura | stálý odkaz

Pohádka pro Kahulku.

Bylo hluboké léto, hluboká noc, a tůňka poblíž malé paseky měla návštěvu. Hebká modrošedá užovka se žlutými půlměsíčky, olemovanými černou barvou za hlavičkou, tiše vklouzla do vody. Po úmorném vedru dlouhého srpnového dne, kdy ani ptáčci nechtěli létat, to byla příjemná změna. Ladně se vlnila po hladině a zčeřená voda ve slabých odlescích odrážela měsíční svit. Leč po chvíli se z borového lesa opodál ozvaly tlumené kroky. Užovka hbitě vyjela z vody a přitiskla se k zemi do hebké trávy a mechu, který zde rosl jen díky trvalému stínu hustého křoví. Na paseku z přítmí lesa vystoupila postava. Byla to štíhlá, drobná žena. V lehoučkých, jako by z pavučin utkaných šatech se blížila k tůňce. Užovka pozorovala blížící se postavu ženy, když v tom náhle vedle ní něco zapraskalo. Prudce sebou trhla, obrátila svou hlavu směrem zvuku a strnula. Dívala se do lesklých, jako korálky černých oček Ježka. Zachvěla se. O ježcích jí vyprávěla maminka, nebojí se ani zmije a jsou schopni zakousnout jakéhokoli plaza. Ale čas na útěk už nezbýval. Žena došla až k břehu tůně. Lehce nechala zklouznout svůj šat podél těla a pomalu vstoupila do vody. Ježek vykulil očka na nahé ženské tělo a užovka využila okamžiku jeho nepozornosti a vklouzla co nejrychleji do tůňky také. Pamatovala si od maminky, že Ježci nemají vodu rádi. Jaké ale překvapení. Ježek se naježil, čumáčkem se nejprve jemně dotkl hladiny, a poté, s očkama stále vykulenýma na teď již plovoucí ženu se opatrně spustil do vody také. Měsíc, ta Bledule nebeská, osvětloval hladinu, stromy pouštěly k zemi stíny černější než byla tato letní noc, horký letní vzduch byl náhle svěží a příjemný, z nedaleké paseky byl slyšet cvrkot několika cvrčků a náhodnému chodci, kdyby tu náhodou byl, by se naskytl zvláštní pohled. V tůňce, jejíž voda byla čistá jak jen voda může být, plavaly kolem sebe tři stíny. Žena s vrkočem rudých vlasů sepnutých ledabyle dlouhou jehlicí, ladná užovka vlnivými pohyby kroužila kolem ní a funící a chvílemi prskající Ježek, který usilovně šlapal vodu svýma krátkýma nožkama, s mokrým čumáčkem zvednutým těsně nad hladinu vody a očičkama upřenýma na siluetu hlavy té tajemné víly, která po chvíli osvěžení vystoupila z vody, přehodila přes nahé lesklé tělo průhledný šat a vzdalovala se tiše zpět, přes osvícenou paseku plnou vonících, rozkvetlých letních květů, do přítmí tmavého lesa, tam, odkud přišla. Ano, ta tajemná žena byla Kahulka. Tiše přišla, osvěžila se a stejně tiše zmizela. Jen jedno se od té tajemné noční chvíle změnilo. Užovky se už nebojí Ježků, protože ví, že jim Ježci neublíží, neboť vždy, když spatří užovku, vzpomenou na vyprávění o Kahulce, tajemné víle, která má tak ráda naši tůňku. A Ježci?! Ježci od těch dob umí plavat. Sice jenom takzvaně "na čubičku", a nemotorně, ale umí. A chystají se prý naučit plavat naznak. (více)
						
						

07.02.2010 03:49:59 | 1 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

Vlaštovky...

Každé ráno z velké dálky
Vlaštovky k nám přilétaly
Někdy až dovnitř do stavení
Pod střechou se uhnízdily
A lidé kteří uvnitř žili
Rozuměli jejich švitoření

O dalekých krajích hlubokých mořích
Divokých řekách vysokých horách
Které je nutné přelétnout
O nebezkých stezkách zářících hvězdách
O cestách domů o korunách stromů
Kde je možné odpočinout

Jsme z míst která jsme zabydlili
Z hnízd která jsme opustili
Z cest které končí na břehu
Jsme z lidí i z všech bytostí
Jsme z krve z masa z kostí
Ze vzpomínek snů a z příběhů

Jsme jako ti ptáci z papíru draci
Létáme v mracích a pak se vracíme zpátky
Tam kde připoutaní jsme
Jsme lidské bytosti z masa a kostí
Jsme jenom hosti na tomhle světě
Přicházíme a odcházíme

A chceme mít jisto
Že někde je místo
Že někde je hnízdo
Odkud jsme přišli
A kam zas potom půjdeme spát

Že někde je domov
Že někde je místo
Útulno čisto
Někde je někdo
Kdo čeká na nás
Na návrat

Jarda Svoboda. kapela Traband...a vytrvale bodlinkama mávající Ježura,
 jednou...jednou vzlétnu i á  
(více)

01.02.2010 05:42:52 | 0 komentářů | Autor: Ježura | stálý odkaz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se